IV.ÚS 3/01
V PLATNOSTI- OS Přerov 6 C 292/98-26
- KS Ostrava 40 Co 1119/99-43
- ÚS IV.ÚS 3/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy I. a II. stupně správně vyhodnotily důkazy podle § 132 o.s.ř. a zachovaly právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy I. stupně a odvolací soud vycházely z výpovědi svědka, listinných důkazů a podmínek smlouvy, které podporovaly závěr o splnění povinnosti zaplatit doplatek. Ústavní soud nesmí přezkoumat hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud nejsou porušeny ústavní procesní zásady. Neúspěch žalobce ve výsledku sporu neznamená porušení práva na spravedlivý proces.
Rubrum
IV. ÚS 3/01 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti D., právně zastoupené JUDr. L.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 15. 6. 2000, čj. 40 Co 1119/99-43, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 5. 1999, čj. 6 C 292/98-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení Ing. D.Z., a R.B., oba zastoupeni JUDr. B.M., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi měly oba soudy porušit jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a v důsledku toho i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 6 C 292/98. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce, podal návrh proti D.Z. a R.B. na stanovení povinnosti zaplatit mu částku 4.833,- Kč každým ze žalovaných, jako doplatek ceny zájezdu do Ch., kterého se tito zúčastnili v termínu od 16. 8. do 23. 8. 1997, přitom každý z nich dle tvrzení stěžovatele zaplatil pouze zálohu ve výši 4.475,- Kč. Na základě provedeného řízení vydal dne 14. 5. 1999 Okresní soud v Přerově rozsudek, čj. 6 C 292/98-26, jímž návrh stěžovatele, a to v podstatě pro neunesení důkazního břemene, zamítl. Při svém rozhodování, jak patrno z odůvodnění rozsudku, vycházel soud I. stupně z provedeného dokazování - výslechu účastníků, listinných důkazů, závazných přihlášek žalovaných, dokladů o zaplacení záloh, Všeobecných podmínek cestovní kanceláře stěžovatele a výpovědi svědka J.O., tchána obou žalovaných, který ve své výpovědi v podstatě uvedl, že se věnuje soukromému podnikání jako autodopravce a jezdí po území celé republiky, a když ho jeho manželka požádala, aby zaplatil doplatky zájezdu za žalované, učinil tak, nepamatoval si však již kdy a u které pošty se tak stalo. Soud I. stupně tak uvěřil tvrzení žalovaných v tom, že doplatek ceny byl za ně zaplacen tchánem, když přihlédl také k ustanovení Všeobecných podmínek cestovní kanceláře stěžovatele, podle něhož bez zaplacení celé ceny v termínu, uvedeném v závazné přihlášce, nemá klient nárok na účast v zájezdu a k čerpání služeb. Doklad pro ubytování a čerpání služeb - V. - má být klientovi předán až po plném zaplacení ceny, což se také v posuzovaném případě stalo, žalovaní totiž uvedený doklad od stěžovatele obdrželi. Proti tomuto rozhodnutí prvoinstančního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, čj. 40 Co 1119/99-43 tak, že rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v podstatě uvedl, že právně významnou skutečností v řízení bylo, zda dluh žalovaných vůči stěžovateli v žalované výši, jakožto nezaplacení části doplatku ceny předmětu obstarání, existuje. Důkazní břemeno k prokázání existence dluhu mezi účastníky spočívalo podle zásad hmotného práva na stěžovateli, přitom žalovaní v rámci obrany proti uplatněnému nároku tvrdili, že svůj závazek vůči žalobci, založený smlouvou o obstarání věci, beze zbytku splnili. Soud I. stupně podle názoru soudu odvolacího zjistil prostřednictvím provedených důkazů skutkové okolnosti, které vedou k logickému závěru, že žalovaní povinnost k zaplacení ceny předmětu obstarání splnili, naproti tomu žádný z provedených důkazů nepodpořil tvrzení stěžovatele obsažené v návrhu a závěr soudu I. stupně vyjádřený v meritorním rozhodnutí je proto, dle názoru odvolacího soudu, logickým výsledkem provedeného dokazování a podmínek ustanovení § 132 o.s.ř. Ani podle soudu II. stupně totiž vzájemný vztah svědka J.O. a žalovaných nezpochybňuje věrohodnost jeho výpovědi, neboť skutkové tvrzení žalovaných o splnění jejich povinnosti k zaplacení ceny jsou v souladu s tím, co v průběhu řízení vyšlo najevo i z listinných důkazů. Proti těmto rozsudkům soudu I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento soudu I. stupně vytýká, že uvěřil tvrzení žalovaných, že dlužné částky zaplatili, aniž tito prokázali, kdy a kde se tak stalo a nevzal v úvahu stav, který u stěžovatele nastal, totiž že zaměstnankyně jeho cestovní kanceláře odeslala oběma žalovaným poukaz k ubytování a čerpání služeb, aniž by zkontrolovala, zda oba žalovaní doplatek ceny zájezdu zaplatili. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, jako účastník tohoto řízení, ve svém písemném vyjádření, s odkazem na důvody svého rozhodnutí, uvedl, že sporné řízení, kterým bylo i řízení ve věci, jež je předmětem této ústavní stížnosti, je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou jeho účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky s tím, že jsou k těmto tvrzením povinni nabídnout důkazy. Při hodnocení důkazů pak přihlíží soud pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno pro něj založit příznivé rozhodnutí, v řízení neprokáže a nevyjdou-li jinak tyto skutečnosti v řízení najevo, stíhají jej z toho plynoucí nepříznivé procesní důsledky. Důkazní břemeno jako institut procesního práva stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou na základě zhodnocení provedených důkazů podle zásad uvedených v § 132 o.s.ř. Právně významnou skutečností v předmětné věci bylo, zda dluh žalovaných vůči stěžovateli v žalované výši skutečně existuje. Důkazní břemeno k prokázání existence dluhu mezi účastníky spočívalo podle zásad hmotného práva na stěžovateli, který neprokázal právně významnou skutečnost v tomto řízení, a to existenci dluhu žalovaných vůči němu. S ohledem na tyto skutečnosti je krajský soud přesvědčen o tom, že jeho postupem k porušení ústavně zaručovaných práv nedošlo. Vedlejší účastník D.Z. ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Stejně tak navrhl zamítnutí ústavní stížnosti i další vedlejší účastník R.B. Oba pak shodně odůvodnili tento svůj návrh tvrzením, že obecné soudy ve stížností napadené věci rozhodly po právu a na základě kvalifikovaně zjištěného skutkového stavu věci. Na základě spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, není jejich další instancí a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Není tedy možno zabývat se konkrétními body ústavní stížnosti, jak je předkládá navrhovatel, a zejména pak hodnotit důkazy. Hodnocení důkazů je plně v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud musí respektovat jejich jurisdikční nezávislost, s čímž souvisí i pravomoc obecných soudů rozhodnout, ve vztahu k předmětu řízení, o způsobu a rozsahu dokazování a posléze též povinnost provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů vyhodnotit. Hodnotit "hodnocení důkazů" provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší, a to dokonce ani v takovém případě, kdy by se s provedeným hodnocením sám neztotožnil. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se výjimečně zabývá Ústavní soud jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z odůvodnění obecných soudů musí potom vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha, C.H.B. 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č- 118. vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000). Tak tomu však v posuzovaném případě, jak plyne z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, v nichž bylo náležitě vysvětleno, z jakých důkazů soudy vycházely a jakými úvahami při jejich hodnocení byly vedeny, není. Soudy také postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zachovaly tak právo účastníků na spravedlivý soudní proces. Samotný neúspěch ve sporu pak ještě neznamená, že účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva soudní cestou. K tvrzenému porušení ústavně zaručených práv tak v daném případě nedošlo a s ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnou jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2001 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.