IV.ÚS 3001/11
V PLATNOSTI- MS Praha 31 C 126/2009-271
- ÚS IV.ÚS 3001/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podnět byl zjevně neopodstatněný. Soud uznal, že rozhodnutí nižších soudů bylo založeno na shodných skutkových a právních důvodech. Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud potvrdí rozhodnutí prvotního soudu ze stejných důvodů. Ústavní soud nemá za úkol přezkoumat názory soudů obecných, pokud nejsou zřejmě protiústavní.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J.-F. O., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, AK VEPŘEK CASKA VLACHOVÁ, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001 čj. 1 Co 412/2010-370 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010 čj. 31 C 126/2009-271 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 10. 2011 se J.-F. O. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochranu osobnosti byla v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, porušila ústavně zaručená práva na ochranu osobnosti a spravedlivý proces dle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 31 C 126/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 19. 8. 2010 nalézací soud žalobu na ochranu osobnosti jako nedůvodnou rozsudkem zamítl (výroky I. až IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky X. a XI.). Dne 19. 7. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvoláním žalobce a vedlejšího účastníka rozsudek nalézacího soudu změnil ve výroku X. o nákladech řízení (výrok I.), jinak potvrdil. III. Stěžovatel v části II. ústavní stížnosti podrobně odůvodnil tvrzenou protiprávnost a protiústavnost rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu stěžovatel v části III. ústavní stížnosti tvrdil, že soud se dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami, jeho rozhodnutí bylo překvapivé (neboť rozsudek nalézacího soudu potvrdil ze zcela jiných důvodů, než z jakých nalézací soud žalobu zamítl, aniž by před jeho vydáním seznámil účastníky řízení se svým právním názorem či závěry, ke kterým dospěl, a umožnil stěžovateli se k nim vyjádřit), výrazem nepřípustné libovůle, a skutkové závěry (odlišné od skutkových závěrů nalézacího soudu) byly nesprávné, ničím nepodložené, nepřezkoumatelné a naprosto nelogické. IV. Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl důvody, proč výtky stěžovatele k jeho rozhodnutí se vztahující považoval za neopodstatněné. Stěžovatel v replice k vyjádření nalézacího soudu mj. uvedl, že nepovažoval za nutné znovu opakovat svoji argumentaci ohledně protiprávnosti a protiústavnosti jeho rozhodnutí. Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Ústavní soud je toho názoru, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 8. 2010 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž byl založen. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces "překvapivým rozhodnutím" odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že jeho ustálená judikatura obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (srov. např. usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2254/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz; nález ze dne 28. 2. 2007 I. ÚS 35/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 469). V projednávané věci se o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil ze shodných skutkových a právních důvodů, na jejichž základě rozhodl soud nalézací, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší. Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěly nalézací a odvolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen, neboť je zjevné, že nezávislé soudní řešení občanskoprávních sporů téměř vždy vyústí do situace, v níž pouze jedna ze soudících se stran je stranou vítěznou. Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.