IV.ÚS 3016/12
V PLATNOSTI- KS Plzeň 25 Co 283/2011-132
- ÚS IV.ÚS 3016/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, která se domáhala zrušení rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí nároku na smluvní pokutu za porušení povinnosti mlčenlivosti. Soud uvedl, že obecné soudy správně a logicky zdůvodnily své rozhodnutí, které nevykazuje porušení práva na spravedlivý proces ani zásadu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud se nezabývá přezkoumáním výkladu podústavních právních předpisů nebo hodnocením důkazů obecnými soudy, pokud nejde o extrémní nesoulad s principy spravedlnosti. Proto byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky RETECH, s. r. o., se sídlem Vackova 1541/4, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 283/2011-132 ze dne 2. 5. 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 7 C 544/2009-99 ze dne 9. 3. 2011 zamítl žalobu stěžovatelky proti Daniele Hoškové (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 71.051,- Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu za porušení čl. V. smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1. 4. 1998, ve znění jejího dodatku ze dne 11. 1. 2001. Okresní soud dospěl k závěru, že jednání vedlejší účastnice po ukončení jejího smluvního vztahu se stěžovatelkou mělo povahu konkurenčního jednání, nicméně nejednalo se o porušení povinnosti mlčenlivosti dle čl. V. smlouvy. Pokud by stěžovatelka chtěla jednání vedlejší účastnice zamezit, musela by s ní mít sjednánu konkurenční doložku, což se nestalo. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně krajský soud rozsudkem č. j. 25 Co 283/2011-132 ze dne 2. 5. 2012 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka napadla posledně uvedený rozsudek krajského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že její nárok byl obecnými soudy nesprávně posouzen. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že nerespektovaly zásadu smluvní volnosti, že svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a to zejména pokud šlo o vymezení zákonného důvodu, pro nějž by neměl být aplikován čl. V. smlouvy, že uvedený článek interpretovaly nepřiměřeně restriktivně, že pominuly rozpor sjednané jednoměsíční výpovědní lhůty s kogentním ustanovením § 668 odst. 3 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), že jí neumožnily provést navržené důkazy a porušily tak zásadu rovnosti účastníků řízení, že nehodnotily všechny skutečnosti vycházející z provedeného dokazování ve vzájemné souvislosti a že se při svém rozhodování odchýlily od běžné judikatorní praxe, což činilo jejich rozhodnutí nepředvídatelnými. V důsledku výše uvedených pochybení došlo dle názoru stěžovatelky k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1, 4 a 90 Ústavy České republiky a čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily; vypořádaly se přitom důsledně se všemi relevantními námitkami, které stěžovatelka v průběhu řízení vznesla. Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Lze toliko podotknout, že argumentace uplatněná v ústavní stížnosti se do značné míry míjela s jádrem napadeného rozhodnutí, neboť obecné soudy nedovozovaly, že by ujednání o smluvní pokutě bylo neplatné, nýbrž toliko že jednání vedlejší účastnice nelze kvalifikovat jako porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou dle čl. V. smlouvy. Odkaz stěžovatelky na ustanovení § 668 odst. 3 a 5 obchodního zákoníku nebyl případný, neboť se jednalo o znění, které nebylo v době uzavření předmětné smlouvy účinné. Na námitku nedostatečného rozsahu dokazování již přiléhavě reagoval krajský soud. Nemohlo se jednat ani o "překvapivé" rozhodnutí, neboť soudy obou stupňů zaujaly shodné stanovisko a stěžovatelka tak měla v rámci odvolacího řízení dostatečný prostor, aby mohla na právní názor, s nímž byla seznámena prostřednictvím rozsudku okresního soudu, reagovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.