IV.ÚS 3042/15
V PLATNOSTI- KS Plzeň 11 Co 248/2014-99
- OS Sokolov 10 C 38/2011
- ÚS IV.ÚS 3042/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve věci splatnosti půjčky, neboť ji shledal zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces, avšak soud neshledal pochybení obecných soudů. Odvolací soud se dle soudu řádně vypořádal s námitkami ohledně právního posouzení i podjatosti soudkyně. Rozhodnutí bylo vydáno podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Košařové, zastoupené Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská 2136, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015, č. j. 11 Co 248/2014-99, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2014, č. j. 10 C 38/2011-44, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností došlou dne 12. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti rozsudku nalézacího soudu, kterým byl stanoven den splatnosti půjčky sjednané původními účastníky smlouvy ve smyslu § 564 zákona. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve prospěch dlužníka, a proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla potvrzena správnost rozsudku nalézacího soudu. Ve věci bylo stěžovatelkou podáno také dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 21. 7. 2015, č. j. 33 Cdo 2689/2015-120, tak, že je odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Těmito rozhodnutími byla podle stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Vzhledem k technickým problémům při zpracování elektronicky podepsaného podání stěžovatelky (podatelna vyhodnotila elektronický podpis jako vadný, aniž by bylo spolehlivě vyloučeno, že problémy vznikly na straně Ústavního soudu) Ústavní soud, s respektem k jinak možnému následku spočívajícímu v odepření přístupu k této instituci, považuje stížnost za doručenou dnem 12. 10. 2015, tedy ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje obsah předchozích řízení, v nichž vystupovala v pozici žalované, předestírá své představy o správném posouzení důkazů a formuluje toliko dvě tvrzení, ze kterých dovozuje, že bylo zasaženo do uvedených ústavně zaručených práv. Prvním z nich je pochybení odvolacího soudu, který se vypořádal se stěžejním argumentem uvedeným v odvolání, a to s namítaným nesprávným právním posouzením věci (stěžovatelka v odvolání podrobně rozebírá chyby v logické úvaze nalézacího soudu ohledně sjednání splatnosti půjčky). Odvolací soud pak úvahu nalézacího soudu uznal za správnou toliko paušalizovaným konstatováním správnosti závěrů nalézacího soudu a nepřihlédl ke stěžovatelkou předestřenému řešení. Druhým tvrzením je pochybení spočívající v tom, že odvolací soud nepřihlédl k námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou. Na podporu svého přesvědčení o podjatosti soudkyně si v této věci stěžovatelka dodatečně opatřila stanovisko zástupce veřejného ochránce práv ze dne 14. 4. 2015, které k ústavní stížnosti přiložila. Ústavní soud z obsahu připojených napadených rozhodnutí zjistil následující: Odvolací soud v rozsudku dospěl k závěru, že zhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem a z nich vyvozený skutkový stav je logicky správný, takže se ztotožnil se skutkovým závěrem i právním posouzením nalézacího soudu. S námitkou podjatosti se rovněž řádně vypořádal, byť ne ke spokojenosti stěžovatelky. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že k tvrzeným pochybením vůbec došlo. Ústavní soud tedy nemohl dojít k jinému závěru, než že obě ústavněprávně relevantní tvrzení stěžovatelky (tj. taková tvrzení, kterými stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv a kterými jedinými se Ústavní soud může zabývat) jsou zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka podáním dne 19. 11. 2015 stížnost doplnila a připojila m. j. protokol z jednání před nalézacím soudem, částečný přepis zvukové nahrávky z tohoto jednání a vyjádření třech instancí k jejím stížnostem na samosoudkyni. Ústavní soud údaje obsažené v části protokolu, která byla podle stěžovatelky dodatečně upravena, neshledal způsobilé zasáhnout do ústavně jejích zaručených práv. Nadto, nepřípustné úpravy protokolu ostatně stěžovatelka namítala již ve stížnostech na samosoudkyni, přičemž k této věci se poměrně vyčerpávajícím způsobem vyjádřil předseda nalézacího soudu, poté předseda soudu nadřízeného a konečně také ředitel odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud se s jejich argumentací ztotožňuje. Ani s přihlédnutím k těmto skutečnostem tedy Ústavní soud neshledal v rovině ústavního práva žádný rozpor s požadavkem na spravedlivý proces. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům, stejně tak i přezkum správnosti aplikace podústavního práva. Jestliže obecné soudy při této činnosti respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný těmito soudy. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovém zjištění, že rozhodnutí svědčí o libovůli při rozhodování tohoto orgánu. Právě naznačené pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu ani v nyní posuzovaném případě vytknout nelze. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích taková pochybení soudů, aby z nich dovodil porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatelky. Proto Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. prosince 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.