IV.ÚS 3051/14
V PLATNOSTI- OS Jičín 2 T 7/2013
- NS 4 Tdo 1228/2013
- ÚS IV.ÚS 3051/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty určené zákonem. Soud se zaměřil na to, že posledním procesním prostředkem pro stěžovatele bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož doručení zahájilo lhůtu k podání ústavní stížnosti. Návrh na obnovu řízení není posledním procesním prostředkem, a proto nezachovává lhůtu. Ústavní soud vysvětlil, že přezkum rozhodnutí o obnově řízení se týká pouze zdařilosti důkazů a jejich hodnocení, nikoli základních zásad trestního řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. B., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Pavlem Jandurou, advokátem se sídlem Husova 79, Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 158/2013-309 ze dne 13. 6. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 309/2014-477 ze dne 30. 9. 2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 17. 9. 2014, ve znění jeho dalších doplnění, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. Konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 158/2013-309 ze dne 13. 6. 2013, byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění rozhodném, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovateli uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. O dovolání stěžovatele následně rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013 tak, že jej odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění rozhodném, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Stěžovatel dále uplatnil dvakrát návrh na povolení obnovy trestního řízení. V prvém případě byl jeho návrh zamítnut usnesením Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-420 ze dne 7. 7. 2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 250/2014-432 ze dne 31. 7. 2014. Ve druhém případě jej Okresní soud v Jičíně zamítl usnesením č. j. 2 T 7/2013-463 ze dne 8. 9. 2014. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením č. j. 10 To 309/2014-477 ze dne 30. 9. 2014 rovněž zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrval na své argumentaci, použité v předchozích řízeních, tedy že byl odsouzen na podkladě křivého obvinění poškozené. Nalézacímu soudu stěžovatel vytýkal, že ve věci rozhodl na základě jediného důkazu - výslechu poškozené a nevzal v potaz ostatní provedené nebo navrhované důkazy a především vlastní obhajobu stěžovatele, čímž se soud měl zpronevěřit nejen základním zásadám trestního řízení, zejména ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, ale svým postupem zasáhnout též do ústavně zaručených práv stěžovatele, garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny se podle mínění stěžovatele současně dopustil Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací tím, že nepřerušil, resp. neodročil veřejné zasedání konané dne 13. 6. 2013, přestože zdravotní stav stěžovateli neumožňoval řádně vést obhajobu a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 309/2014-477 ze dne 30. 9. 2014, zjevně neopodstatněná. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obvykle posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda jejich právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy především na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci z hlediska naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, což obecné soudy, jmenovitě pak Krajský soud v Hradci Králové, v posuzované věci učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním. Dlužno podotknout, že námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti se výlučně týkají domnělých vad původního nalézacího řízení, nikoliv řízení obnovovacího, a míjejí se tak se smyslem ústavněprávního přezkumu. V části, v níž stěžovatel napadá rozsudek Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 158/2013-309 ze dne 13. 6. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013, je ústavní stížnost podaná po lhůtě k tomu zákonem určené. Ústavní soud předesílá, že přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušení toliko rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, byla do ústavního přezkumu zahrnuta i rozhodnutí vydaná v jeho přímé návaznosti, tj. rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Ústavní soud se snaží vyvarovat přílišného formalismu, a proto vychází ve své rozhodovací činnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [viz zejm. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)] ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím obecného soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně brojil i proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho trestní věci, potažmo proti svému odsouzení jako takovému, Ústavní soud postupoval, jak shora naznačeno. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku bylo v trestní věci stěžovatele třeba považovat usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013. Institut obnovy řízení není totiž ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, neboť je výslovně z této kategorie vyjmut (srov. dikci § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu "vyjma návrhu na obnovu řízení"). Skutečnost, že stěžovatel ústavní stížností napadá právě poslední rozhodnutí o jeho návrhu na obnovu řízení, nezachovává lhůtu k podání ústavní stížnosti vůči poslednímu rozhodnutí v trestním procesu, o jehož obnovu stěžovatel usiloval, jinými slovy, již zde není zachován nepřetržitý sled hierarchicky na sebe navazujících rozhodnutí v trestním řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo přitom stěžovateli doručeno dne 12. 12. 2013. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovateli běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, která uplynula dnem 12. 2. 2014. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 16. 9. 2014, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než návrh z části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a z části dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.