IV.ÚS 3066/14
V PLATNOSTI- KS Ostrava 15 Co 587/2012-102
- NS 33 Cdo 1421/2013
- ÚS IV.ÚS 3066/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněnou námitu. Soud uvedl, že nezasahuje do výkladu podústavního práva, který je působností civilních soudů. Rozhodnutí vyšších soudů o právní platnosti smlouvy mezi účastníky sdružení bylo založeno na správném výkladu zákona. Ústavní soud nebyl oprávněn přehodnocovat důkazy nebo zásadně měnit právní závěry nižších soudů. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo prokázáno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Adamíka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem Advokátní kanceláře Kadlubiec, Starzyk a partneři, s.r.o. se sídlem Třinec - Staré Město, Husova 401, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014 č. j. 33 Cdo 1421/2013-149 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2012 č. j. 15 Co 587/2012-102, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Porušení práv na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení byly v jeho neprospěch porušeny ústavní principy a jeho procesní práva (opomenuté důkazy v odvolacím řízení, absence usnesení o zamítnutí důkazních návrhů atd.). Soudy posuzovaly danou stejnou věc po právní stránce diametrálně odlišným způsobem hraničícím s libovůlí, aniž by učinily předmětem svých úvah a hodnocení veškeré skutečnosti týkající se této věci a aniž by k tíži žalobce dostatečně akcentovaly autonomii vůle účastníků Dohody o vystoupení účastníků ze sdružení a vypořádání nároků, ujednání bodů III. 8 a III. 9 a jejich odpovědnost ve smluvních vztazích. V dané věci bylo každým soudem rozhodnuto zcela opačně, resp. každý soud při svém jednání a rozhodování vycházel z jiného právního názoru. Prvoinstanční soud shledal žalobu důvodnou v tom, že Dohodou o vystoupení účastníků ze sdružení a vypořádání nároků byl platně sjednán závazek zbývajících účastníků sdružení nahradit stěžovateli to, co zaplatil na dani z příjmů z činnosti sdružení. Odvolací soud žalobu na zaplacení 331 360 Kč s přísl. naopak zamítl s odůvodněním, že takový závazek, i kdyby byl sjednán, by byl neplatný pro rozpor se zákonem (§ 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Dovolací soud shledal žalobu rovněž nedůvodnou v tom, že sice takový závazek by nebyl v rozporu se zákonem, a tedy by byl platným, avšak v Dohodě nebyl sjednán. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, rozsudek odvolacího soudu přesto nezrušil a neumožnil tak nápravu tohoto vadného stavu narušujícího ústavní právo stěžovatele. V další části návrhu se stěžovatel zabývá úvahami oponujícími závěru odvolacího soudu a dovolacího soudu ohledně platnosti ujednání závazku zbývajících účastníků sdružení smlouvy o sdružení. Závěrem stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že rozhodnutí napadená ústavní stížností se ruší. Ústavní soud nebude rekapitulovat průběh předcházejícího soudního řízení, neboť je stěžovateli znám. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. II. Dle náhledu Ústavního soudu se stěžovatel v předmětném případě domáhá posouzení otázky, jež typicky spadá do výkladu tzv. podústavního práva. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není další odvolací instancí v systému civilních soudů a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti či výkladu právních předpisů mu náleží pouze a jedině za situace, že by porušením běžného zákona došlo současně k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se však v předmětném případě zjevně nestalo. Ústavní soud z obsahu námitek stěžovatele zjistil, že podstatou předmětné ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatele s právním závěrem o neplatnosti Dohody, kterým byl sjednán závazek vystoupivších účastníků ze sdružení, nahradit stěžovateli to, co zaplatil na dani z příjmů z činnosti sdružení. Odvolací a dovolací soudy k tomuto závěru dospěly na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Stěžovatel v této souvislosti vyslovuje řadu hypotéz, které mají zpochybnit správnost právního názoru odvolacího soudu a svou argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tím staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, s ohledem na jeho pravomoc, nepřísluší. Tato polemika však sama o sobě oprávněnost tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod založit nemůže. Dle ustanovení § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je poplatníkem daně z příjmů účastníků sdružení (§ 829 zák. č. 40/1964 Sb.) z jeho činnosti každý účastník sdružení samostatně a správce daně může vymáhat splnění daňové povinnosti pouze na něm. V souladu s ustanovením § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platného v době uzavření dohody o vystoupení účastníků ze sdružení o vypořádání, nejsou dohody v tom, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, pro daňové řízení právně účinné. Ustanovení § 45 citovaného zákona však nebrání v uzavírání soukromoprávních dohod, jejichž obsahem je vznik závazku jednoho subjektu uhradit druhému subjektu to, co odvedl správci daně na daních. Takové dohody zakládají práva a povinnosti pouze mezi jejich stranami a nemají vliv na veřejnoprávní vztah mezi plátcem daně a jejich poplatníkem. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2014 (33 Cdo 1421/2013-149) dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (15 Co 587/2012-102) zamítl jako nedůvodné dle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, který žalobu na zaplacení 331 360 Kč s přísl. zamítl. Výklad ujednání bodů III. 8 a III. 9 Dohody odvolacím soudem je správný, i když připustil, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo poněkud neobratné, ale z hlediska právního posouzení věci právně nevýznamné. Dovolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry odvolacího soudu i jeho právním závěrem, že stěžovateli nevzniklo na základě Dohody o vystoupení účastníků ze sdružení o vypořádání nároků právo, aby mu vystoupivší účastníci uhradili to, co ze zákona zaplatil na nedoplatku daně z příjmu. Dovolací soud uvedl, že v dovolání stěžovatele nebyl naplněn žádný dovolací důvod [§ 241a odst. 3, § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Ústavní soud zásadně není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené nezávislými soudy. Možnost postupu podle výjimky z tohoto pravidla, která by Ústavnímu soudu umožnila takový zásah do činnosti civilních soudů, v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud v této souvislosti vzal v úvahu i současný stav a výsledek řízení, v němž byla pravomocně zamítnuta žaloba na zaplacení 331 360 Kč s přísl. Ústavní soud nezasahuje do interpretace podústavního práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, je zásadně samostatnou záležitostí civilních soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Právní závěry soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování, jsou úzce spojeny s procesním postupem účastníků řízení, jejich aktivitou při prokazování jejich tvrzení ohledně uplatněných nároků se zjištěným skutkovým stavem věci na základě provedených a zhodnocených důkazů. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.