IV.ÚS 3076/15
V PLATNOSTI- NS 25 Cdo 3790/2015
- ÚS IV.ÚS 3076/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh na přiznání náhrady nákladů řízení byl zjevně neopodstatněný. Soud se nezabýval podrobnostmi výpočtu náhrady, protože rozhodnutí nižších soudů bylo založeno na ústavně konformním právním úsudku. Námitky o věcné nepříslušnosti byly vyloučeny, protože byly již rozhodnuty v první instanci. Ústavní soud nepřijal návrh na náhradu nákladů, protože stěžovatel neuspěl v ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Tuan Ngo Quanga, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, c. j. 25 Cdo 3790/2015-614, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9. 1. 2015, č. j. 16 C 9/2008-555, zastavil s ohledem na uzavření mimosoudní dohody a zpětvzetí žaloby řízení o zaplacení 848 450,69 Kč s příslušenstvím proti stěžovateli (žalovanému), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2015, č. j. 19 Co 45/2015-580, usnesení obvodního soudu potvrdil; změnil je toliko ve výroku o náhradě nákladů státu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. 25 Cdo 3790/2015-614, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 15. 10. 2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že byl zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení, přestože podle mimosoudní dohody měl každý z účastníků řízení nést vlastní náklady; navíc náhrada měla být přiznána odměna toliko ve výši jedné poloviny. Je dále přesvědčen o tom, že v první instanci měl o věci rozhodovat krajský soud. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zastoupen advokátem. Rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13). Takové okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal a stěžovatel je ani netvrdil, nýbrž setrval v obecné rovině nesouhlasu se způsobem, jakým Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nákladový výrok byl odůvodněn ústavně konformním způsobem, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat konkrétní způsob, jakým Nejvyšší soud na věc aplikoval podústavní právo – zda bylo namístě přiznat odměnu v plné výši podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, či toliko ve výši jedné poloviny podle odst. 2 téhož ustanovení. Stejně tak není povolán přezkoumávat nákladový výrok na pozadí obsahu mimosoudní dohody mezi stěžovatelem a žalobkyní, na jejímž základě došlo ke zpětvzetí žaloby; stěžovatel se nicméně i tak bránil proti usnesení o zastavení řízení odvoláním a i dovoláním. Námitkou věcné nepříslušnosti se nemohl Ústavní soud zabývat již proto, že je stěžovatelem setrvale uplatňována vzdor tomu, že o ní bylo k jeho opravnému prostředku pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. Ncp 4042/2013-528, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3663/14, odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Týmž výrokem rozhodl totožně i o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již proto, že stěžovatel neměl ve věci úspěch.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.