IV.ÚS 309/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala rychlého rozhodnutí o odvoláních proti platebním výměrám, protože správní orgán čekal výsledky souvisejících daňových řízení. Soud uznal, že závažné důvody, včetně personální a majetkové propojenosti firem a potenciálního rizika porušení právní jistoty, omlouvají dlouhou lhůtu vyřízení. Správní orgán podle soudního názoru nečinnost nevykazoval, protože se zabýval odvoláním ve vazbě na související řízení. Ústavní soud proto považoval postup za úměrný a nezabýval se otázkou vykonatelnosti rozhodnutí.
Rubrum
IV. ÚS 309/01 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti I., zastoupené JUDr. M.V., proti postupu, spočívajícím v nečinnosti a průtahům FŘ v řízení o uplatněných odvoláních, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel se, s odvoláním na porušení základních práv chráněných čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo FŘ uloženo, aby nepokračovalo v průtazích ve věcech podaných odvolání proti platebním výměrům F.ú. č. 6/00 ze dne 6. 3. 2000, č. 7/00 ze dne 6. 3. 2000, dodatečnému platebnímu výměru č. 12/00 ze dne 14. 3. 2000, dodatečným platebním výměrům č. 5/00, č. 6/00, č. 7/00, č. 13/00, všechny ze dne 16. 3. 2000, rozhodnutí ze dne 2. 3. 2000, čj. 6230/00/295970/4715, rozhodnutí ze dne 12. 4. 2000, čj. 11291/00/295970/4715, platebnímu výměru č. 14/00, ze dne 16. 3. 2000, a dodatečnému platebnímu výměru č. 16/00 ze dne 22. 6. 2000. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že o uvedených uplatněných podáních nebylo dosud rozhodnuto, podal proto proti postupu F.ú. a FŘ stížnost k Ministerstvu financí ČR, ve které si stěžoval mimo jiné i na průtahy řízení. Přípisem uvedeného orgánu ze dne 14. 11. 2001 mu bylo sděleno, že jeho podnět nebyl zhodnocen podle vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., neboť podání se týká řízení podle zákona č. 337/1992 Sb. a v intencích tohoto zákona bude vyřízeno. O podaných odvoláních však nadále nebylo rozhodnuto a vůči stěžovateli ani nebyl učiněn žádný úkon, který by vyřízení nasvědčoval. Stěžovatel je přesvědčen, že průtahy v řízení jsou nepřiměřené, jednání finančních orgánů považuje za šikanózní, neboť je mu v rozporu se zákonem zadržován nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a na stěžovateli je v podstatě vynucováno úvěrování České republiky, přičemž doposud nemá možnost obrátit se na soud s žádostí o přezkoumání napadených rozhodnutí. Stěžovateli také hrozí v souvislosti s průtahy řízení i újma, spočívající v hrozbě zahájení exekučního řízení s ohledem na vykonatelnost rozhodnutí. FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že důvodem neukončení stížností dotčených odvolacích řízení je složitost těchto daňových řízení, jejichž předmětem je posouzení oprávněnosti uplatnění vysokých částek odpočtů daně z přidané hodnoty, konkrétně souvisejících se zdanitelnými plněními (dodávkami zboží), deklarovanými subjekty navzájem personálně propojenými, kde existuje důvodné podezření o spekulativnosti deklarovaných obchodních případů (tzv. řetězce firem) a návazně tak pochybnost o stěžovatelem uplatněných odpočtech daně z přidané hodnoty. Dotčená zdanitelná plnění byla v průběhu odvolacích řízení předmětem dalších šetření probíhajících v rámci jiných daňových řízení, přičemž výsledky těchto řízení mohou mít relevantní dopad na meritum rozhodnutí ve věcech odvolání stěžovatele. Proto před jejich uzavřením, tj. bez znalosti výsledků, účastník nemohl o odvoláních stěžovatele rozhodnout. Správnost rozhodnutí o odvoláních stěžovatele také může významně ovlivnit výsledek řízení o povolení obnovy řízení ve věci, kde předmětem rozhodování byly taktéž otázky související se stěžovatelem uplatňovanými odpočty daně z přidané hodnoty, přičemž jeho znalost je skutečností rozhodnou pro správné stanovení daňové povinnosti stěžovatele. FŘ je přesvědčeno, že i kdyby časová dimenze v rozhodování předmětných věcí byla označena za průtah v poměru ke lhůtám rozhodování o odvolacích řízeních standardní složitosti, nešlo by o průtah zbytečný, ale o zcela odůvodněný postup odvolacího orgánu, který je povinen dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, není přitom vázán jen návrhy daňových subjektů a má zákonem danou možnost přihlédnout i ke skutečnostem neuplatněným v odvolání, které mohou mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí (§ 31 odst. 2, § 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.). Odmítlo i námitku ohledně nečinnosti odvolacího orgánu, a to s poukazem na specifičnost daňového řízení, kdy odvolací orgán při rozhodování o odvolání proti platebním výměrům nenařizuje ve věci jednání a vůči odvolateli v průběhu odvolacího řízení ani v zásadě jiný aktivní procesní úkon, než doručení vlastního rozhodnutí, učinit de facto nemusí. Nesouhlasí s námitkou stěžovatele ohledně šikanózního jednání, který dle jeho názoru zcela pomíjí podstatu a funkci opravných prostředků, jimiž má právě být zajištěna možnost nápravy případných nesprávností či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyžádanými spisy F.ú. a dospěl k závěru, že není důvodná. Z doplňujícího podání finančního ředitelství ze dne 28. 9. 2001, podloženého spisovým materiálem, je zřejmé, že F.ú., neuznal v případě stěžovatele daň na vstupu za rok 1999, za údajně simulovaná zdanitelná plnění od firmy A., personálně a majetkově propojené se stěžovatelem, přičemž zboží, které mělo být dodáváno od firmy A., pocházelo od dodavatelů rovněž personálně a majetkově propojených se společností I., i A. Obdobně správce daně neuznal stěžovateli ani daň na výstupu za faktury, simulující prodej tohoto zboží dalším osobám, opět majetkově a personálně propojeným s jmenovanými subjekty. F.ú. proto dospěl k závěru, že se v daném případě jde o spekulativní jednání několika smluvených osob, které formálně právními úkony zastírají skutečný obsah svého jednání a které nelze kvalifikovat jako podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ani toto podnikání považovat za zdanitelné plnění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. K tomuto podání finanční ředitelství přiložilo podrobně zpracované schéma personálního a majetkového propojení jednotlivých firem, ze kterého vyplývaly personální vazby mezi jednotlivými obchodními subjekty v příslušných časových obdobích včetně velikosti jejich obchodních podílů. V přehledu byl rovněž vyznačen směr prodeje zboží. Připojený spisový materiál, týkající se odvolání stěžovatele, obsahoval i výpisy z obchodního rejstříku, ze kterých uvedené skutečnosti vyplývaly. FŘ dále uvedlo, že vzhledem k tomu, že dosud nenabylo právní moci rozhodnutí finančního ředitelství v odvolacím řízení proti rozhodnutí F.ú., o obnově řízení podané daňovým subjektem A., a toto řízení se přímo týká fakturace předmětného zpochybňovaného zdanitelného plnění z této firmy do společnosti I., nelze dosud o odvolání rozhodnout, neboť by mohlo dojít k porušení právní jistoty subjektu I., která je osobou blízkou (ve smyslu § 6 zákona o dani z přidané hodnoty) společnosti A., a má tudíž přehled o jeho krocích. FŘ výslovně uvedlo, že ihned po splnění této podmínky bude o výše uvedených 11 odvoláních společnosti I., rozhodnuto, neboť nejsou známy již žádné další překážky. Ústavní soud, aniž by v souvislosti s posuzováním ústavní stížnosti, směřující proti průtahům správního řízení, zaujímal stanovisko k správnosti postupu finančního úřadu, který považoval úkony stěžovatele za úkony simulující skutečný obsah jednání stěžovatele, neboť v této věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, musí připustit, že ačkoliv doba, po kterou dosud nebylo o odvoláních stěžovatele rozhodnuto, je neobvykle dlouhá, na straně správce daně jsou závažné důvody, pro které nelze hodnotit jeho postup, v souvislosti s vyřizováním případu, jako nečinnost, či neopodstatněné průtahy řízení. Z předloženého spisového materiálu je zřejmá majetková a personální propojenost jednotlivých obchodně zúčastněných společností, pro kterou závěry finančních orgánů, že je nezbytné posuzovat uplatněná odvolání stěžovatele ve vazbě s daňovým řízením probíhajícím u jeho obchodních partnerů, lze považovat za postup odpovídající příslušným ustanovením zákona č. 337/1992 Sb. a návazně na tuto skutečnost hodnotit i lhůtu, ve které je o odvoláních rozhodováno. Ústavní soud nedospěl ani k názoru, že by postup finančního ředitelství bylo možné kvalifikovat jako nečinnost, neboť je zřejmé, že toto se odvoláním stěžovatele zabývalo, když jej hodnotilo ve vazbě na další samostatně probíhající a související daňová řízení a dospělo k závěru, že je nezbytné vyčkat jejich výsledku. Ústavní soud přihlédl i ke sdělení finančního ředitelství, dle kterého ihned po právní moci rozhodnutí o obnově souvisejícího daňového řízení (tedy rozhodnutí již vydaného) bude o odvoláních stěžovatele rozhodnuto s tím, že pokud by se tak nestalo, má stěžovatel možnost znovu se obrátit na Ústavní soud. K námitce týkající se vykonatelnosti odvoláním napadených platebních výměrů odkazuje Ústavní soud na možnost danou ustanovením § 60 zákona č. 337/1992 Sb. S ohledem na uvedené okolnosti nepovažoval Ústavní soud v tomto konkrétním případě postup správce daně, který je ze zákona povinen dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a využívat všech prostředků, jimiž lze tyto skutečnosti ověřit, za postup, který by ve vazbě na lhůtu, ve které je rozhodováno, bylo možno považovat za postup vybočující z mezí ústavnosti z důvodů neopodstatněných průtahů či nečinnosti správního orgánu. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a nezbylo mu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2001 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.