IV.ÚS 3097/15
V PLATNOSTI- VS Praha 3 Co 149/2011
- ÚS IV.ÚS 3097/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podatelka neprovedla vyčerpání všech procesních prostředků, které jsou k ochraně práv poskytovány zákonem. Soud se opřel o zásadu subsidiarity uvedenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž je ústavní stížnost přípustná až po vyčerpání ostatních prostředků. V době podání stížnosti bylo u Nejvyššího soudu v řízení dovolání, které je závazným procesním prostředkem. Proto bylo podání považováno za nepřípustné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci ústavní stížnosti společnosti MAFRA, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 3 Co 149/2011-361, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel podání označené jako ústavní stížnost, jímž se navrhovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011, č. j. 32 C 53/2010-109, byla zamítnuta žaloba, aby se žalovaní (i navrhovatelka) omluvili žalobcům. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Co 149/2011-171, tento rozsudek z části zrušil a navrhovatelce uložil povinnost omluvit se žalobcům; rozsudek nabyl právní moci a navrhovatelka se omluvila. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 30 Cdo 3121/2012-198, zrušil výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze týkající se navrhovatelky a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Poté Vrchní soud v Praze vydal napadený rozsudek, jímž potvrdil původní rozhodnutí Městského soudu v Praze. Navrhovatelka se tedy domáhá zrušení rozhodnutí, jímž byla žaloba proti ní zamítnuta, avšak za situace, kdy se v důsledku předchozího rozhodnutí již omluvila. Jak ve svém návrhu uvedla, z důvodu procesní opatrnosti podala společně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu. Jak Ústavní soud zjistil, bylo dovolání Nejvyššímu soudu předloženo teprve dne 28. ledna 2016 a věc je vedena pod sp. zn. 30 Cdo 400/2016. Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala. V současné době běží řízení u Nejvyššího soudu, a proto Ústavní soud posoudil podání navrhovatelky s ohledem na výše uvedené jako návrh nepřípustný. Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. června 2016 Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj