IV.ÚS 3116/13
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o princip minimalizace zásahů do činnosti civilních soudů, které jsou výhradně kompetentní k rozhodování o nákladech exekuce. Náhrada nákladů exekuce není záležitostí ústavní ochrany, ale podřízenou otázkou podle běžného práva. Soud tedy nemá pravomoc přezkoumat výši nákladů exekuce, pokud nebylo porušeno základní právo nebo ústavní zásada.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky ELSTAV spol. s r. o. se sídlem Chudenická 1059/30, Praha 10, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci č. 11/449, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 EXE 4206/2012-73 ze dne 14. 8. 2013 v rozsahu výroku II. a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Sokolov, soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka č. j. 041 EX 529/12-75 ze dne 25. 4. 2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl ve výroku II. potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, a shora uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesením soudního exekutora ze dne 29. 4. 2013 byla částečně zastavena exekuce pro pohledávku oprávněných ve výši 422 000 Kč s příslušenstvím z důvodu zániku pohledávky jejím zaplacením. V příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 4. 2013 exekutor vyčíslil náklady exekuce ve výši 118 979,30 Kč. Stěžovatelka namítá, že soudní exekutor se nijak nezasloužil o uhrazení závazku. K zaplacení pohledávky došlo na základě dohody o narovnání uzavřené bývalým jednatelem společnosti (stěžovatelky) s oprávněnými. Bývalý jednatel společnosti zaplatil dlužnou částku nezávisle na činnosti soudního exekutora a bez ohledu na průběh exekuce. Motivem jeho jednání totiž evidentně bylo docílit podmíněného zastavení trestního stíhání zahájeného pro trestný čin krácení věřitele, k čemuž také následně došlo (podle tvrzení stěžovatelky bývalý jednatel vyváděl ze společnosti majetek a poté se společnosti zbavil). Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí (včetně vyžádaného soudního spisu) z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. V projednávané věci je nesporné, že dlužná částka, pro niž bylo ve vztahu ke stěžovatelce jako povinné, a to bez ohledu na to, kdo byl aktuálně jejím jednatelem a společníkem, důvodně vedeno exekuční řízení, byla zaplacena ve dnech 20. 3. - 25. 3. 2013, tedy až po nařízení exekuce (22. 8. 2012). Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů má za to, že k zaplacení vymáhaného nároku došlo pod tlakem probíhající exekuce a zohlednil exekutorem učiněné úkony. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Z ústavního hlediska pak není odůvodněným závěrům Obvodního soudu pro Prahu 10, který v projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti případu potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce jako správný, co vytknout. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.