Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 3117/15

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2016-05-10 · odmítnuto pro nepřípustnost · ECLI:CZ:US:2016:4.US.3117.15.1

KS Plzeň 7 To 315/2015-1578
→
ÚS IV.ÚS 3117/15

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl návrh na zrušení rozhodnutí nižších soudů, protože věc ještě není pravomocně uzavřena. Soud se opřel o zásadu subsidiarity, podle níž ústavní stížnost není přípustná, pokud lze závady napravit v rámci nižších soudů. Námitka podjatosti může být v řízení před obecnými soudy řešena v průběhu. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, pokud není věc pravomocně uzavřena.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu JUDr. Karla Kaisera, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Radobyčická 8, směřující proti usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 7. července 2015, č. j. 2 T 47/2012-1532, a Krajského soudu v Plzni ze dne 13. srpna 2015, č. j. 7 To 315/2015-1578, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel svým podáním brojí proti rozhodnutím, která jej měla zkrátit v ústavně zaručených právech (čl. 36 odstavec Listiny základních práv a svobod), neboť soud prvního stupně nevyloučil všechny soudce senátu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci a stížnostní soud zamítl navrhovatelův opravný prostředek. Navrhovatel rozsáhle uvádí, proč shledává předsedkyni senátu i oba přísedící za podjaté; odůvodnění usnesení soudu prvního stupně přitom jako stěžejní popisuje důsledek podjatosti, nikoliv samu příčinu. Navrhovatel má za to, že o jeho námitce nerozhodoval nalézací soud ani soud stížností s náležitou důkladností. Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz například nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného. Předmětné řízení však doposud neskončilo, a není proto věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy, jako je tomu v projednávané věci. Případně vadné posouzení námitky podjatosti může být napraveno v průběhu řízení před obecnými soudy, a teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole. Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání podle citovaného ustanovení odmítnout.