IV.ÚS 312/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o návrhu navrhovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 30 Cdo 5767/2017-63, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 30 Cdo 5768/2017-64, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

1. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 25. 1. 2018, se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 30 Cdo 5767/2017-63, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 30 Cdo 5768/2017-64, jimiž byla zastavena řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. 69 Co 447/2016-27, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 69 Co 266/2017-54, z důvodů nedostatku povinného právního zastoupení dovolatele (navrhovatele) advokátem.

2. Navrhovatel Ústavnímu soudu rovněž navrhl, aby svým rozhodnutím vyslovil, že "navrhovateli se umožňuje euthanasie".

3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti dospěl Ústavní soud k závěru, že nyní posuzovaný návrh nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona o Ústavním soudu), a navrhovatel dále není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).

4. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

5. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí jeho návrhu.

6. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se navrhovatel obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (jen v poslední době byl stěžovatel takto poučen např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, II. ÚS 1616/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 293/16, II. ÚS 292/16 a III. ÚS 3759/15). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že navrhovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat navrhovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

8. Jde-li o návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že "navrhovateli se umožňuje euthanasie", Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovému porušení, přičemž pakliže tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné. Součástí pravomoci Ústavního soudu však v souladu s výše uvedeným není rozhodovat o umožnění euthanasie, jak se navrhovatel mylně domnívá, neboť k projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný.

9. Pro výše uvedené Ústavní soud návrh navrhovatele odmítl dílem dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem dle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2018 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu