IV.ÚS 3124/13
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 264/2013-48
- ÚS IV.ÚS 3124/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka neprovedla vyčerpání všech procesních prostředků, včetně dovolání, které je podle nové právní úpravy povinné. Soud uvedl, že podmínka vyčerpání prostředků je základním požadavkem pro přípustnost ústavní stížnosti. I když stěžovatelka měla právo na dovolání, nebylo podáno, co znamená, že její nárok na ústavní ochranu nebyl splněn. Rozhodnutí bylo založeno na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Hany Roušarové, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 4, 5. května 1050/66, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013 č. j. 35 Co 264/2013-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2013 č. j. 19 C 85/2012-28, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. října 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 85/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 26. dubna 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s přísl. po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti z titulu náhrady nemajetkové újmy, která ji měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u stejného obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 176/2008. Obvodní soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 47 250 Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 52 750 Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 17 472 Kč (výrok III.). K odvolání podanému stěžovatelkou, které směřovalo proti zamítavému výroku, Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že tyto náklady činí 8 034,40 Kč (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy v otázce výše poskytnutého zadostiučinění, které podle názoru stěžovatelky vychází i z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy v daném případě překročily meze volné úvahy, když se nevyvarovaly libovůle. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. S obsahu soudního spisu se pak nepodává, že by stěžovatelka dovolání podala, ovšem dvouměsíční lhůta k podání dovolání ji s ohledem na datum doručení rozsudku odvolacího soudu dne 4. října 2013, zůstává zachována. Za daného stavu věci, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva, je její ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). Z uvedeného důvodu soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 5. listopadu 2013 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.