IV.ÚS 3130/15
V PLATNOSTI- NS 26 Cdo 2543/2015
- ÚS IV.ÚS 3130/15
Ústavní stížnost proti odmítnutí dovolání v exekuční bagatelní věci byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud správně aplikoval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť šlo o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Stěžovatelé brojili proti meritu věci, které však náleží nalézacímu soudu, nikoliv exekučnímu řízení. Soud neshledal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Macka a 2) Hany Mackové, zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, č. j. 26 Cdo 2543/2015-140, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 8. 2015, č. j. 26 Cdo 2543/2015-140, odmítl dovolání stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 18. 12. 2014, č. j. 40 Co 769/2014-92, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 40 Co 769/2014-103, podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolání směřovalo proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, v exekuční věci oprávněné České kanceláře pojistitelů, proti stěžovateli 1) jako povinnému, za účasti stěžovatelky 2) - jako jeho manželky. Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností ze dne 21. 10. 2015, ve které navrhují, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. Namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřují v tom, že exekuční soudy při posouzení návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce řádně nezohlednily závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/13, a v něm vymezených pravidel pro uložení povinnosti vlastníku vozidla platit příspěvky do garančního fondu spravovaného Českou kanceláří pojistitelů. Ústavní soud nejprve ohledně náležitostí ústavní stížnosti zkonstatoval, že byla podána včas a osobami oprávněnými, přičemž stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; k zásahu do činnosti obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Nejvyšší soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů, pokud dovolání odmítl podle zákonného ustanovení, které stanoví nepřípustnost dovolání v tzv. bagatelních věcech, u nichž je předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Stěžovatelé naplnění podmínky nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ostatně nezpochybňují a svoji argumentaci směřují výhradně k meritu věci projednávanému nikoliv před exekučními soudy, nýbrž v předcházejícím řízení před soudem nalézacím, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2013, č. j. 24 C 127/2013-71. Stěžovatelé brojí výslovně a výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání pro nepřípustnost, jinými slovy proti aplikaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na jejich věc. Nedomáhají se zrušení předcházejících rozhodnutí exekučních soudů, jimiž bylo negativně rozhodnuto o jejich návrhu na zastavení exekuce, a to ani petitem, ani argumentací předestřenou v ústavní stížnosti. Setrvávají v obecné rovině tvrzení o tom, že exekuční soudy dostatečně nezohlednily závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543), dostupný na http://nalus.usoud.cz. Stěžovatelé však především opomíjejí, že k posouzení meritu věci, tedy povinnosti doplatit dlužný příspěvek do garančního fondu spravovaného Českou kanceláří pojistitelů podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., v tehdy účinném znění, byl příslušný nalézací Okresní soud v Olomouci, který rozhodoval v odlišném řízení a z jehož pravomocného rozsudku jako exekučního titulu exekuční soudy vycházely, aniž by jej byly oprávněny meritorně přehodnocovat. Stěžovatelé přitom neuvádějí, jak a zda vůbec se proti rozsudku (prvostupňového) nalézacího soudu bránili opravnými prostředky, ani z jakých konkrétních skutečností dovozují jeho nezákonnost. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.