IV.ÚS 3131/08
V PLATNOSTI- MS Praha 30 Co 310/2008-93
- ÚS IV.ÚS 3131/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, protože byla podána předčasně. Stěžovatelka podala dovolání současně s ústavní stížností, což znamená, že lhůta pro podání ústavní stížnosti začala běžet až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud se opřel o § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud není podána po vyčerpání všech procesních prostředků. Ústavní soud tedy nesmí zasáhnout dříve než dovolací soud rozhodne.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2009 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Ing. J. K., zastoupené JUDr. Marií Hoffovou, advokátkou se sídlem Nad Rokoskou 33/1319, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 310/2008-93 ze dne 16. 9. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 27 C 79/2004-53 ze dne 19. 2. 2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována. Na základě sdělení Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo zjištěno, že stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti napadenému rozhodnutí počne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyššího soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude tato moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2009 Michaela Židlická soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.