IV.ÚS 3134/13
V PLATNOSTI- KS Ostrava 2 To 203/2013
- ÚS IV.ÚS 3134/13
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Květoslavy Ščučkové, právně zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Pavelčákova 6/11, směřující proti usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2013, č.j. 5 T 178/2013-31, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2013, č.j. 2 To 203/2013-46, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odstavci 3 písmeno c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Výše uvedeným usnesením Okresní soud v Olomouci rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Stížnost stěžovatelky napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítl. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že je stíhána pro trestný čin křivé výpovědi a nepravého znaleckého posudku. Společně s odporem proti trestnímu příkazu stěžovatelka požádala o přiznání bezplatné obhajoby, což odůvodnila tím, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a je v úpadku. Soud její žádosti nevyhověl a bezplatnou obhajobu ji nepřiznal s konstatováním, že stěžovatelka se do tíživé situace dostala vlastní vinou a je schopna si prací zajistit prostředky na úhradu obhajoby. Okresní soud odkázal na jiné své řízení ve věci stěžovatelky a jejího manžela, vedené pod sp. zn. 5 T 216/2012. V něm týž samosoudce rozhodl, na základě shodné argumentace o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu; toto rozhodnutí však Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, změnil a stěžovatelce i jejímu manželovi nárok přiznal. V projednávaném případě však krajský soud o stížnosti stěžovatelky rozhodl jinak, souladně s napadeným rozhodnutím soudu prvého stupně. V tom stěžovatelka shledává zásah do svých práv, která představují i legitimní očekávání, že v obdobných případech bude rozhodování shodné. Soudy však v její věci nepřihlédly ani k insolvenčním řízením, vedeným u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 13554/2012 (stěžovatelka) a sp. zn. KSOL 16 INS 13546/2012 (manžel), kde si mohly vyžádat další podklady pro rozhodování o požadavku stěžovatelky. S ohledem na uvedené okolnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalšími podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že o její žádosti, obsahově shodné se žádostí podané témuž soudu (senátu) v jiné věci dříve, rozhodly soudy jinak. Stěžovatelka podala žádost opakovaně, tedy byla informována o nezbytných náležitostech (přílohách), které mají doložit její tvrzení v žádosti (§ 33 odstavce 2 a 3 trestního řádu). Soud prvého stupně vyhodnotil žádost, ač nedoloženou, když se sám, nad rámec zákonných povinností, seznámil s podklady z jiného řízení stěžovatelky. Následně dospěl k závěru, že stěžovatelka nenaplnila zákonné předpoklady pro přiznání bezplatného právního zastoupení. Soud k tomu vedla jednak nedoložená tvrzení stěžovatelky, a dále poznatky z jejího předchozího řízení. Z nich vyvodil, že stěžovatelka je v tíživé finanční situaci vlastním zaviněním a sama má možnost opatřit si prostředky výdělečnou činností. Krajský soud neshledal v takovém závěru pochybení a stížnost zamítl. Přestože žádosti byly, dle tvrzení stěžovatelky, shodné, řízení o nich byla odlišná, a to jednak s ohledem na nesplnění zákonných požadavků a jednak na soudy zjištěné okolnosti o důvodech a možnostech stěžovatelky ve vztahu k její finanční situaci. Stěžovatelka neuvedla žádnou další skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejích základních práv. Soudy se žádostí stěžovatelky řádně zabývaly a na základě provedených zjištění dospěly k závěru o odlišnosti od předchozí žádosti, a tím i o neodůvodněnosti žádosti. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2014 Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu