IV.ÚS 3143/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla nepřípustná. Stížnost se týkala rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odkladný účinek správní žaloby, což je procesní rozhodnutí. Soud uvedl, že proti takovým rozhodnutím není ústavní stížnost přípustná, protože řízení není pravomocně ukončeno. Ústavní soud proto rozhodnutí nezamítl, ale odmítl stížnost jako nepřípustnou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. S. M. B., zastoupeného Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 9, Čihákova 871/15, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-269/ZA-ZA15-ZA15-2014 ze dne 16. 7. 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 41 Az 10/2014-26 ze dne 3. 9. 2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že "podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění: - nepřípustnost kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. proti rozhodnutí o návrhu dle § 73 s. ř. s. v platném znění, ve spojení s § 32 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu je v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článkem 6 Úmluvy a článkem 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy". Stěžovatel současně žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra. Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že podle § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), je tato žádost nepřípustná a řízení o ní bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Dále bylo tímto rozhodnutím určeno, že státem příslušným k posouzení žádosti stěžovatele je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské Unie č. 604/2013 republika Malta. Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením, jímž žalobě nepřiznal odkladný účinek. Ústavní soud především uvádí, že je zásadně vázán petitem a nikoli odůvodněním ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud snaží vyvarovat přepjatého formalismu, vychází ze zásady, že je třeba posuzovat návrh stěžovatele z celého textu podání, tedy i z odůvodnění ústavní stížnosti a nikoli jen úzce z jejího petitu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se domáhá zrušení napadených rozhodnutí a celý obsah odůvodnění je v podstatě vyjádřením nesouhlasu stěžovatele s těmito rozhodnutími. Ústavní soud tedy podrobil přezkumu i tato rozhodnutí, aniž by vyzýval stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání, spočívajících v daném případě v nesprávně formulovaném petitu. Dříve, než však Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou totiž vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Především ostatní soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve nedojde-li ke zjednání nápravy v jejich rámci, je možné se domáhat ochrany poskytované Ústavním soudem v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. K povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se Ústavní soud vyjádřil již v řadě usnesení (např. sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že jde toliko o procesní rozhodnutí, které je vydáváno jako dílčí opatření v rámci soudního řízení a jeho smysl je jen procesní. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. § 73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí.". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)". Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Ne zcela jasný petit ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za návrh na zrušení ustanovení § 104 odst. 3 písm. e) správního řádu soudního, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut. S přihlédnutím k ustanovení § 43 odst. 2 písm. b zákona o Ústavním soudu o věci rozhodoval senát.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.