IV.ÚS 3152/15
V PLATNOSTI- KS Brno 1 Nt 202/2014
- VS Olomouc 2 To 62/2015
- ÚS IV.ÚS 3152/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost cizince ve věci vydání do Turecka, neboť ji shledal zjevně neopodstatněnou. Soud neshledal porušení práva nebýt mučen ani práva na spravedlivý proces, když obecné soudy řádně posoudily vazební důvody. Tvrzení o hrozbě pronásledování nebyla opodstatněná, neboť stěžovatel je tureckým muslimem a mezinárodní ochrana mu nebyla udělena. Rozhodnutí o vazbě bylo vydáno oprávněným orgánem v souladu se zákonem, proto návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu H. E., státního příslušníka Turecka, t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, směřujícího proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2015, č. j. 1 Nt 202/2014-435, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 2015, č. j. 2 To 62/2015-504, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odstavci 2 a v čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3, v čl. 6 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a trestání. Krajský soud v Brně citovaném usnesení uvedl, že vydání stěžovatele je přípustné a přeměnil podle § 101 odstavce 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), předběžnou vazbu na vazbu vydávací (výrok I.); podle ustanovení § 71a trestního řádu ve spojení s § 92 odstavcem 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zamítl žádost o propuštění z předběžné vazby (výrok II.). Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchního soudu v Olomouci napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku podle § 101 odstavce 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukázal na své obavy, že s ohledem na stav vězeňství v Turecku tam bude po vydání podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení a bude mučen. Namítal, že jednání, pro které byl v domovské zemi odsouzen, nelze z pohledu vydávajícího státu jako trestný čin posoudit; proto je vydání nepřípustné. Soudy se podle stěžovatele rovněž nevypořádaly s námitkami hrozby pronásledování s ohledem na jeho národnost a náboženství; nedostatečně individualizovaly okolnosti jeho osoby a pohnutky jeho útěku ze země. S ohledem na uvedené okolnosti se domáhá zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů: Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Při rozhodování o vazebních důvodech hodnotí obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují vazební důvody pro vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Jejich řízení je přitom přesně definováno zákonem, který stanoví meze, v jejichž rámci mají soudy rozhodovat, a které, jsou-li překročeny, zakládají důvod ke zrušení takového protiprávního rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí orgán veřejné moci nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání konkrétního rozhodnutí měl pravomoc, hodnověrné, přezkoumatelné a zákonné důvody. Stěžovatel přicestoval do České republiky ilegálně a byl zadržen v souvislosti s pácháním trestné činnosti, jak uvedl Vrchní soud v Olomouci, obdobného charakteru, jako bylo jednání, pro které byl v domovské zemi odsouzen a pro něž je vyžadováno jeho vydání. Stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana, přičemž byly důkladně šetřeny okolnosti jeho žádosti. V tomto řízení byla prověřována jeho totožnost, originalita dokladů, jeho tvrzení o víře i příslušnosti k etnické skupině. Výsledkem bylo zjištění, že stěžovatel je tureckým muslimem a neexistuje tedy důvod pro udělení ochrany z důvodu pronásledování v jeho vlasti. Soudy rozhodující o vazbě z těchto individualizovaných zjištění vycházely a neshledaly opodstatněnost tvrzení o nebezpečí, které by stěžovateli mělo hrozit po vydání do Turecka. Stěžovatel bagatelizuje jednak zákonné oprávnění soudů při rozhodování o vazbě, a rovněž míru, jakou se jeho věcí soudy zabývaly. S ohledem na jeho osobní situaci je takový přístup sice pochopitelný, nicméně nejedná se o tvrzení, která by prokazovala zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí o vazbě s tvrzením zásahu do jeho zaručených práv a svobod, konstatuje Ústavní soud, že naříkané právo nebýt mučen, podle čl. 7 odstavce 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, ani právo na spravedlivý proces podle čl. 6 a 13 Úmluvy, nebylo napadenými rozhodnutími porušeno. Právo na azyl zakotvené v čl. 43 Listiny pak ani nebylo předmětem řízení před soudy rozhodujícími o vazbě. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl oprávněný orgán, který dospěl k závěru, že nenastaly důvody jeho žádosti vyhovět. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně soudy v řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem; v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.