IV.ÚS 3155/15
V PLATNOSTI- MS Praha 9 A 61/2015-53
- ÚS IV.ÚS 3155/15
- ÚS IV.ÚS 1680/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí městského soudu, které zastavilo řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Soud se opřel o § 60 odst. 3 zákona o správním řízení, podle něhož žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů, pokud byla žaloba zastavena zpětvzetím. Závěr soudu byl založen na tom, že žaloba byla zastavena kvůli nezaplacení úhrady za vyhledání informací, a ne kvůli nečinnosti žalovaného. Ústavní soud uznal, že rozhodnutí městského soudu je ústavně konformní a nevyžaduje zásah do práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 A 61/2015-53, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 A 61/2015-53, zastavil pro zpětvzetí řízení o žalobě stěžovatele podané podle § 79 s. ř. s. na ochranu proti nečinnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy při vyřízení žádosti o informaci. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; konstatoval, že v době podání žaloby žalovaný nebyl nečinný a v intencích § 60 odst. 3 s. ř. s. dospěl k závěru, že nebyla vzata zpět pro pozdější chování žalovaného, nýbrž poté, co stěžovatel nezaplatil úhradu za vyhledání informací podle § 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., v tehdy účinném znění, a jeho žádost proto byla odložena. Proti nákladovému výroku usnesení městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou soudu dne 26. 10. 2015, v níž navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil a současně stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že mu nebyly přiznány náklady řízení, přestože žalovaný vyřídil jeho žádost až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, jelikož podle § 104 odst. 2 s. ř. s. by byla nepřípustná kasační stížnost směřující výhradně proti výroku o nákladech řízení. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě; do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové okolnosti v projednávané věci neshledal. Obecný soud řádně objasnil, proč rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu; vyšel z úpravy § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož nemá v případě zastavení řízení žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, ledaže vzal žalobce žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného. Přihlédl k tomu, že stěžovatel vzal žalobu zpět poté, co v zákonné lhůtě nezaplatil úhradu za vyhledání informací, a jeho žádost proto byla podle § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb. odložena. Zejména se však správně zabýval základním aspektem věci, totiž zda byly v době podání žaloby (a vzniku nákladů) vůbec splněny základní podmínky řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 s. ř. s. a vyslovil, že nikoli, neboť v té době ještě neuplynula zákonná lhůta pro vyřízení žádosti a žalovaný nebyl nečinný. Na základě předestřených okolností dospěl k ústavně konformnímu závěru, že stěžovateli nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení, a to ani přesto, že o žádosti bylo v konečném důsledku rozhodnuto s jistým prodlením, k němuž ovšem významně přispěl sám stěžovatel. Ústavní soud dodává, že v minulosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele v obdobných věcech, v nichž došlo k zastavení řízení o žalobě na nečinnost správního orgánu pro zpětvzetí žaloby, přičemž stěžovatel se domáhal náhrady nákladů řízení (např. usnesení ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2174/15, nebo ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2443/15). Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Týmž výrokem rozhodl Ústavní soud totožně i o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již vzhledem k výsledku řízení, neboť stěžovatel neměl ve věci úspěch.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.