IV.ÚS 3158/08
V PLATNOSTI- KS Brno 29 Ca 296/2005-42
- NSS 8 Afs 30/2008-97
- ÚS IV.ÚS 3158/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podání nevyčerpalo všechny dostupné procesní prostředky proti platebním výměrám. Soud uvedl, že stěžovatel neměl právo na přezkum námitky proti platebním výměrám, protože je nevyužil v příslušném správním řízení. Proti rozhodnutí o exekuci se stěžovatel nezabýval námitkami o neplatnosti platebních výměr, což způsobilo, že jeho námitky nebyly přípustné. Ústavní soud se rozhodl, že stížnost je zjevně neopodstatněná a nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, AK Pobialova 10, 702 00 Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008 č. j. 8 Afs 30/2008-97 a Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008 č. j. 29 Ca 296/2005-42 a proti platebním výměrům Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 3. 11. 1995 č. j. 29-2393/CD/95, 29-2394/CD/95, 29-2395/CD/95, 29-2396/CD/95, 29-2397/CD/95, 29-2398/CD/95, 29-2399/CD/95 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů s tím, že jimi byl porušen článek 1, článek 2 odst. 2, článek 11 odst. 1 a 5, článek 36 odst. 2 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Celní úřad Břeclav - dálnice platebními výměry ze dne 3. 11. 1995 č. j. 29-2393/CD/95, 29-2394/CD/95, 29-2395/CD/95, 29-2396/CD/95, 29-2397/CD/95, 29-2398/CD/95, 29-2399/CD/95 uložil stěžovateli uhradit celní dluh v celkové výši 1.788.937,- Kč s odůvodněním, že jako deklarant zboží propuštěného do režimu tranzitu nezajistil splnění povinností vyplývajících z tohoto režimu. Tentýž správní orgán pak exekučním příkazem ze dne 23. 6. 2003 č. j. 3341-02/03-0223-01 nařídil exekuci k zaplacení pohledávky celního úřadu. Námitce stěžovatele směřující proti exekučnímu příkazu Celní úřad Břeclav rozhodnutím ze dne 11. 7. 2003 č. j. 3341-03/03-0223-01 nevyhověl. Krajský soud Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2008 č. j. 29 Ca 296/2005-42 správní žalobu stěžovatele zamítl, neboť soudní přezkum námitek proti exekučnímu příkazu může být zaměřen toliko na otázky týkající se samotného výkonu rozhodnutí a nikoli na přezkum právních aktů z předcházející fáze řízení (platebních výměrů), jak se domáhal stěžovatel. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2008 č. j. 8 Afs 30/2008-97 stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jeho námitkami, dle kterých jsou platební výměry neplatné a nulitní. Konkrétně uvádí, že v řízeních, v nichž byly vydány platební výměry, vystupoval pouze jako řidič vozidla, který podle pokynů a na základě udělené plné moci jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele proclil převážené zboží; nejednal tedy jako celní deklarant či příjemce zboží. Co do právního posouzení své věci odkazuje stěžovatel na nálezy sp. zn. IV. ÚS 446/98 a IV. ÚS 267/02 ve skutkově obdobných věcech, v nichž Ústavní soud napadené platební výměry zrušil. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, je stěžovatel přesvědčen, že zde existuje prostor pro meritorní projednání jeho věci, ačkoli nenapadl platební výměry žádným opravným prostředkem. Svůj názor opírá o nález IV. ÚS 267/02 ve skutkově obdobné věci, kdy Ústavní soud připustil podanou ústavní stížnost k projednání, třebaže stěžovatel nepodal odvolání proti prvotním správním rozhodnutím v celním řízení, jimiž byla rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu přímého tranzitu; vzhledem k tomu, že taková rozhodnutí neobsahují odůvodnění ani poučení o opravném prostředku a stěžovatel v přesvědčení, že jedná jako zaměstnanec, se za účastníka řízení nepovažoval, Ústavní soud stěžovateli nevyčítal nevyužití opravného prostředku. V projednávané věci měl stěžovatel rovněž oprávněně za to, že není účastníkem řízení, a proto nebrojil proti rozhodnutí o propuštění zboží do zvoleného režimu ani proti platebním výměrům. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná. Žádá-li stěžovatel zrušení platebních výměrů, je vhodné připomenout, že podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Řízení, v němž byly platební výměry vydány, je třeba pro účely přezkumu před Ústavním soudem oddělit od řízení exekučního a posuzovat jej samostatně. Pro posouzení přípustnosti této části ústavní stížnosti je rozhodující skutečnost - kterou ostatně ani stěžovatel nečiní spornou - že proti napadeným platebním výměrům neuplatnil žádné opravné prostředky. Vzhledem k tomu, že prostor pro námitky, dle kterých stěžovatel v celním řízení nejednal jako celní deklarant, ale toliko jako zaměstnanec jednající jménem a ve prospěch zaměstnavatele, existoval výlučně v tomto řízení, v němž je však stěžovatel nevznesl, a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je ústavní stížnost v této části nepřípustná, a Ústavní soud proto není oprávněn ji meritorně přezkoumat. Argumentace nálezem sp. zn. IV. ÚS 267/02 není případná, neboť v tam projednávané věci sice stěžovatel nebrojil proti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu, ale aspoň napadl rozhodnutí o vyměření celního dluhu, přičemž Ústavní soud vyslovil názor, že obecné soudy se měly zabývat námitkami proti oběma rozhodnutím a nikoli pouze výtkami uplatněnými ve vztahu k posledně vydanému rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel nebrojil ani proti platebnímu výměru, a proto citovaný nález na stěžovatelovu věc nedopadá. Taktéž v případě nálezu IV. ÚS 446/98 se stěžovatel proti platebnímu výměru odvolal. Stěžovatel může považovat rozhodnutí celních orgánů, jakož i správních soudů za nespravedlivá, nicméně nelze opomenout skutečnost, že stěžovatel vyvinul potřebnou procesní aktivitu teprve ve fázi exekučního řízení, tj. opožděně. Jestliže je však v poměrech moderního právního státu rozvíjena zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a kterážto zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, nemůže stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud se včas a účinnými nástroji nedomáhal jejich ochrany. Pokud jde o exekuční řízení, stěžovatelovu tvrzení, že se obecné soudy nezabývaly jeho námitkou nulity a neplatnosti platebních výměrů, nelze přitakat. Na tuto výtku reagoval jak krajský soud (srov. č. l. 98), tak především Nejvyšší správní soud, který podrobně vyložil, včetně odkazů na vlastní judikaturu, z jakých důvodů není tato námitka opodstatněná (srov. č. l. 102 - 103). Pro fázi exekučního řízení nedoložil stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv, a proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako nepřípustnou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. března 2009 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu