Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 3165/15

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2016-02-17 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2016:4.US.3165.15.1

Citované zákony (0)

Žádné explicitní citace zákonů v textu.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1. Josefa Boříka a 2. Štěpánky Boříkové, společně zastoupených JUDr. Kateřinou Malmstedt, advokátkou se sídlem v Černošicích, Ostružinová 1794, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3010/2015-211, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 28 Co 115/2014-140, a Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 6. 2013, č. j. 303 C 44/2012-98, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo dne 27. 10. 2015 doručeno podání, které stěžovatelé doplnili 20. 11. 2015 tak, že splňuje formální náležitosti stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými obecné soudy rozhodly v jejich neprospěch. V řízení byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům kupní cenu, k jejíž úhradě se zavázali kupní smlouvou. Stěžovatelé považují rozhodnutí obecných soudů za nesprávná v takové míře, že se jimi cítí být dotčeni na základních právech zakotvených čl. 1, 11, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podáním ze dne 29. 1. 2016 stěžovatelé doplnili stížnost o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Vedlejší účastníci byli vlastníky pozemků, o jejichž část jevili stěžovatelé zájem. Bylo dohodnuto, že vedlejší účastníci své pozemky rozdělí, část přiléhající k pozemkům stěžovatelů koupí stěžovatelé a zbylou část jiní sousedé. Kupní smlouva mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky byla uzavřena formou notářského zápisu a obsahovala zmínku, že finanční prostředky získají stěžovatelé z bankovního úvěru, o kterém zatím s bankou jednají. Banka však úvěr stěžovatelům neposkytla a stěžovatelé na úhradu kupní ceny jiné finanční prostředky neměli. Z toho důvodu nejprve s vedlejšími účastníky dohodli odklad splatnosti kupní ceny a posléze se od kupní smlouvy pokusili odstoupit pro finanční tíseň. Odstoupení od smlouvy však vedlejší účastníci nepovažovali za účinné, neboť možnost odstoupit od smlouvy pro neposkytnutí úvěru nebyla sjednána, a zaplacení kupní ceny se domáhali soudní cestou. Obecné soudy žalobě vedlejších účastníků vyhověly. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů a se způsobem, jakým řízení probíhalo. Především se soudy podle jejich názoru měly zabývat ex officio otázkou, zda není kupní smlouva absolutně neplatná, a pakliže by dospěly k názoru, že není, předkládají několik vlastních právních úvah směřujících k závěru, že nejsou povinni kupní cenu zaplatit. Ústavní soud vyžádal k posouzení stížnosti vyjádření dotčených soudů i vedlejších účastníků a dospěl k jednoznačnému závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s právními závěry vyslovenými obecnými soudy a dotčená ústavně zaručená práva vykládají stěžovatelé značně nad rámec jejich skutečné podstaty. Stěžovatelé nesouhlasí s průběhem dokazování, vyčítají soudům, že neprovedly jimi navržené důkazy a z vlastní iniciativy nezkoumaly případnou absolutní neplatnost kupní smlouvy. Sami však na některé důvody, pro které by smlouva mohla být absolutně neplatná, poukazují až v ústavní stížnosti. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že civilní sporné řízení je ovládáno primárně zásadou projednací, a až na výjimky nelze na soudy v tomto smyslu přenášet odpovědnost za neúspěch ve sporu. Rovněž se ve sporném řízení uplatňuje zásada zákonné koncentrace a stěžovatelé jsou povinni tvrdit všechny rozhodné skutečnosti již před nalézacím soudem. Za situace, kdy stěžovatelé některé argumenty v této fázi řízení nepřednesli a učinili tak až v ústavní stížnosti, nelze přičítat jejich neúspěch ve věci nedostatečné činnosti soudů. Obecné soudy věc řádně projednaly, logicky zdůvodnily, proč rozhodly v neprospěch stěžovatelů a v odůvodnění napadených rozhodnutí nebyly shledány žádné ústavněprávní deficity. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že by se po věcné stránce dobraly závěrů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním; nelze shledat opodstatněnými pochybnosti o nestrannosti soudů, jež stěžovatelé nabývají v důsledku neprovedení některých jimi navržených důkazů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, jestliže z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Právě naznačené však odvolacímu soudu vytknout nelze, a proto dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkumem napadeného rozhodnutí by překročil své pravomoci. Nepříznivá majetková situace stěžovatelů vznikla podle zjištění obecných soudů jako důsledek jejich svobodného rozhodnutí zavázat se k plnění, ke kterému ovšem neměli v den splatnosti dostatek prostředků. Ústavní soud však zde není od toho, aby vzniklou situaci napravoval ze své pozice zásahem do rozhodovací činnosti obecných soudů a ochraňoval tak stěžovatele před důsledky jejich neuváženého konání. Stěžovatelé si museli si být vědomi toho, k čemu se zavazují svým svobodným a autonomním jednáním, jakkoliv je jeho následný dopad do jejich životních poměrů vážný. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti, který byl podán spolu s ústavní stížností, a jako takový sdílí její osud.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.