IV.ÚS 3201/09
V PLATNOSTI- MS Brno 19 C 23/2004-70
- KS Brno 19 Co 475/2006
- NS 26 Cdo 5411/2008
- ÚS IV.ÚS 3201/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě a její podstatná část byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval výsledkem nižších soudů, protože stížnost byla podána proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo závěrem procesního řízení. Návrh nebyl podán včas, protože lhůta pro jeho podání začala po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud se nezabýval argumenty o nesprávném rozhodnutí věci, protože stížnost nebyla podána v souladu s právními předpisy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele L. A., zastoupeného Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 9. 2009 č. j. 26 Cdo 5411/2008-120, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. 19 Co 475/2006 a Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2006 č. j. 19 C 23/2004-70, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky. Uvedl, že mu byla uložena povinnost vyklidit v rozsudku soudu I. stupně specifikovaný byt a uhradit žalobci náklady řízení. Poněvadž Krajský soud v Brně jeho odvolání nevyhověl, podal u Nejvyššího soudu dovolání, které bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Poukázal na provedené důkazy a vyslovil přesvědčení, že na základě nich bylo prokázáno, že splnil podmínky pro přechod nájmu bytu užívaného matkou až do její smrti. Jestliže soudy přesto o věci rozhodly v jeho neprospěch, pak u dovolacího soudu důvodně namítal, že řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a Nejvyšší soud se dovoláním podaným dle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu měl zabývat. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí návrhu je též zjištění, že byl podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně shledal, že jde o dovolání nepřípustné a své rozhodnutí s poukazem na v podání uvedené dovolací důvody, opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a tvrzení, dle něhož odvolací soud i soud I. stupně nesprávně dovodil, že se mu nepodařilo prokázat vedení společné domácnosti s matkou v předmětném bytě, jakož i s poukazem na znění § 241a odst. 2, 3, § 242 odst. 3 a § 237 odst. 1 písm. a) až c) a odst. 3 občanského soudního řádu vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Nutno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti proti podstatě závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. závěru o tom, že napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, ani žádný argument nezmínil. S ohledem na uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, pokud jde o návrh napadající rozsudky soudu I. a II. stupně, pak jako podaný po lhůtě k tomu stanovené, když pro závěry a odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti nim nelze vycházet z § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) výše citovaného zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2010 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.