IV.ÚS 3202/10
V PLATNOSTI- KS Plzeň 18 Co 323/2010-147
- ÚS IV.ÚS 3202/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce nezasáhlo do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Soud se opřel o § 30 a § 138 občanského soudního řádu, podle nichž může být žádost o zástupce zamítnuta, pokud jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen prokázat skutečné základy své žaloby, byly rozhodnutí nižších soudů považována za přiměřená. Ústavní soud nepřehodnotil skutečnostní posouzení, protože nebyly zjištěny znaky neoprávněného zásahu do ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 323/2010-147 ze dne 20. 8. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Dne 11. 11. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 175/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 9 C 175/2009-84 ze dne 7. 12. 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím. Toto rozhodnutí bylo posléze rozsudkem krajského soudu č. j. 18 Co 24/2010-106 ze dne 17. 3. 2010 jako věcně správné potvrzeno. Podáním, doručeným okresnímu soudu dne 9. 4. 2010, požádal stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Okresní soud tuto žádost usnesením č. j. 9 C 175/2009-136 ze dne 23. 6. 2010 zamítl, neboť dospěl k závěru, že se ze strany stěžovatele jedná o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Krajský soud poté usnesením č. j. 18 Co 323/2010-147 ze dne 20. 8. 2010 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že mu postupem obecných soudů bylo odňato právo na přístup k Nejvyššímu soudu, čímž bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že účelem ustanovení § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je zajistit "rovnost zbraní" v případech, kdy by účastník řízení mohl svá práva uplatňovat i bez zastoupení advokátem, tzn. i když by právní zástupce nebyl účastníkovi ustanoven, tento by mohl v řízení pokračovat sám. V projednávané věci však postup obecných soudů stěžovateli uplatňování jeho procesních práv zcela znemožňuje. Stěžovatel o ustanovení advokáta pro dovolací řízení požádal proto, že mu jeho finanční situace neumožňuje obstarat si právní zastoupení na vlastní náklady. Ekonomická a sociální situace stěžovatele se tak stala rozhodujícím činitelem pro jeho přístup k dovolacímu soudu, neboť jestliže by stěžovatel disponoval dostatečnými finančními prostředky, nebylo by otázkou, zda dovolání podat lze či nelze, nýbrž toto by podáno bylo a o právech stěžovatele by meritorně rozhodoval Nejvyšší soud. Kromě toho měl stěžovatel za to, že obecné soudy, vzhledem k důvodům zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce, fakticky rozhodly ve věci samé, a to aniž by Nejvyšší soud měl možnost se k věci vyjádřit. Za zcela nepřípustný pak považoval stěžovatel odkaz obecných soudů na další soudní řízení, která před nimi vedl, neboť tato řízení neměla s nyní projednávanou věcí žádnou souvislost. Stěžovatel zdůraznil, že při posuzování důvodnosti žaloby, resp. při posuzování podmínek pro ustanovení právního zástupce, je třeba vycházet ze skutkových zjištění a tvrzení v rámci daného konkrétního řízení, což však obecné soudy neučinily. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 18 Co 323/2010-147 ze dne 20. 8. 2010 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Dle § 30 občanského soudního řádu ustanoví předseda senátu účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů. Dle § 138 odst. 1 téhož předpisu může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Otázkou, zda lze i v případě, že se jedná o řízení, v němž je právní zastoupení povinné, odůvodnit zamítnutí žádosti účastníka o ustanovení právního zástupce tím, že se z jeho strany jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, se Ústavní soud podrobně zabýval např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1709/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), z nějž plyne, že takový postup je, in abstracto, v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud neměl ani v projednávané věci důvod se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení odchýlit a pro stručnost na ně odkazuje. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani konkrétní aplikaci ustanovení § 30, resp. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, tak jak ji provedly obecné soudy v nyní projednávané věci. Stěžovateli lze přisvědčit, že pouhý odkaz na jeho neúspěch v jiných, věcně nesouvisejících řízeních, pro závěr o zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva nepostačuje. Nicméně s přihlédnutím k důvodům, pro něž byla žaloba stěžovatele zamítnuta (neprokázání nesprávného úředního postupu, absence skutkových tvrzení stran důvodu vzniku škody, resp. její výše, jakož i nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením státního orgánu a údajnou škodou), lze závěry, k nimž obecné soudy stran bezúspěšnosti uplatňování práva v tomto konkrétním případě dospěly, považovat za přiléhavé. Ústavní soud proto neměl důvod rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.