IV.ÚS 3210/16
V PLATNOSTI- MS Praha 6 A 202/2010-190
- NSS 6 As 206/2015-99
- ÚS IV.ÚS 3210/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně, která se domáhala náhrady prokazatelné ztráty z provozování veřejné dopravy v rámci závazku veřejné služby. Soud se opřel o zásadu, že jeho pravomoc se nešíří na přezkum správnosti právního výkladu a aplikace zákona obecnými soudy, pokud nejde o zjevně neodůvodněné nebo svévolné rozhodnutí. Stěžovatelka se nesouhlasila se závěry orgánů veřejné moci, avšak její argumentace neobsahovala žádnou relevantní ústavněprávní úvahu. Rozhodnutí bylo považováno za zjevně neopodstatněné, protože soudy všech stupňů se výslovně vyrovnaly s všemi námitkami a jejich rozhodnutí bylo v souladu s právními předpisy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DPÚK a. s., se sídlem v Praze 5, Lumiérů 181/41, zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30A, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2016 č. j. 6 As 206/2015-99 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015 č. j. 6 A 202/2010-190, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 26. 9. 2016 se DPÚK a. s. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve správním soudnictví ve věci úhrady prokazatelné ztráty za provozování veřejné linkové dopravy v závazku veřejné služby při zajišťování dopravní obslužnosti Ústeckého kraje, byla porušena ústavně zaručená práva dle čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 7. 2006 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala na Ústeckém kraji a na České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zaplacení částky 274 895 589,32 Kč s příslušenstvím, z titulu neuhrazené části ztráty, na niž jí měl vzniknout nárok z důvodu zajišťování základní dopravní obslužnosti Ústeckého kraje za období od ledna 2003 do prosince 2005 a za období květen a červen 2006. Obvodní soud usnesením ze dne 11. 8. 2006 č. j. 19 C 167/2006-52 řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra. Mezi obvodním soudem a Ministerstvem vnitra vznikl negativní kompetenční spor, o němž v řízení podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl dne 1. 10. 2008 usnesením č. j. Konf 6/2008-66 zvláštní senát tak, že "[p]říslušný vydat rozhodnutí ve věci sporu o zaplacení částky 274 895 589,32 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o závazku veřejné služby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 459/2006, je správní orgán." Dne 30. 6. 2010 rozhodnutím čj. MV-1723-68/ODK-2008 Ministerstvo vnitra (dále jen "žalovaný") o návrhu žalobkyně proti odpůrcům Ústeckému kraji, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/14 a České republice - Ministerstvu financí, rozhodlo tak, že návrh, aby odpůrcům byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 227 841 532 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I). Dne 11. 6. 2015 rozsudkem čj. 6 A 202/2010-190 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2010 č. j. MV-1723-68/ODK-2008, zamítl (výrok I). Dne 13. 7. 2016 rozsudkem č. j. 6 As 206/2015-99 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 11. 6. 2015 č. j. 6 A 202/2010-190 zamítl (výrok I). III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že k tvrzenému zásahu do jejích základních práv došlo především tím, že kasační soud i správní soud nerespektovaly jednoznačné znění kogentních veřejnoprávních norem a pro ně závazné usnesení zvláštního senátu. Byla toho názoru, že skutková zjištění učiněná soudem jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu, napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť se nevypořádají s její argumentací zásadním stanoviskem generálního advokáta a na něj navazujícím rozsudkem Evropského soudního dvora. Stěžovatelka podrobně uvedla skutkové okolnosti její věci, poukázala na relevantní právní úpravu a obsáhle - na újmu argumentace ústavněprávní - polemizovala se způsobem, jakým podústavní předpisy aplikovaly v její věci rozhodující orgány veřejné moci. V bodu 58 ústavní stížnosti stěžovatelka uzavřela, že výklad silničního zákona aplikovaný v napadeném rozsudku, jehož výsledkem je posouzení dané věci v režimu smluv na veřejné služby, zcela zjevně a nepřiměřeně zasáhl do jejích výše specifikovaných ústavních práv. K tvrzení v části III. b) ústavní stížnosti, dle níž nerespektování kogentní úpravy způsobu výpočtu výše předběžného odhadu prokazatelné ztráty vyústilo v nesprávné stanovení této výše, stěžovatelka dodala, že aplikace nesprávného výkladu kasačním soudem na její věc zjevně nepřiměřeně zasáhla do jejích výše specifikovaných ústavních práv. K tvrzení v bodech III c) a d) ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla podrobnější argumentaci a uzavřela, že výsledek posouzení obsahu smluv a dodatků ze strany kasačního soudu byl v extrémním rozporu s obsahem daných smluv a dodatků, což mělo za následek pro stěžovatelku nepříznivé řešení věci (bod 111), a že ze strany kasačního soudu i správního soudu došlo ke svévolnému posouzení otázky promlčení veřejnoprávního nároku, čímž bylo zjevně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka, tvrdila porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu. Podstatou její stručné ústavněprávní argumentace bylo tvrzení o nesprávném výkladu a aplikaci relevantních norem na její věc dopadajících. Správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalovaný se podrobně vypořádal s jednotlivými okruhy námitek žalobkyně. Námitky uplatněné v žalobě byly jednak opakováním námitek uplatněných ve správním řízení, jednak polemikou se závěry učiněnými žalovaným. Pro posouzení věci bylo rozhodné, že z obsahu smluv a jejich příloh jednoznačně vyplývalo, jaká byla výše předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty a jakým způsobem byla tato ztráta prokazována a uhrazována. Žalobu tudíž neshledal důvodnou. Kasační soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v kasační stížnosti namítala zejména nesprávné právní posouzení otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Byla toho názoru, že jí vypočtený a doložený předběžný odhad prokazatelné ztráty, který byl součástí smluv, ve skutečnosti nebyl předběžným odhadem prokazatelné ztráty v souladu s příslušnými právními předpisy a nemělo by se k němu přihlížet. Kasační soud tento názor označil za neudržitelný a plně se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalovaného a napadeného rozsudku správního soudu. Pokud žalobkyně zpětně požadovala úhradu části prokazatelné ztráty nad rámec vypočteného předběžného odhadu prokazatelné ztráty dle § 19b zákona o silniční dopravě, nelze takový nárok považovat za oprávněný. Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o porušení výše uvedených článků Ústavy, Listiny, Úmluvy a Paktu, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, posoudil jako zjevně neopodstatněné. Podstatu ústavní stížnosti shledal v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem, jakým žalovaný, správní soud a kasační soud posoudily jí uplatněný veřejnoprávní nárok. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právními závěry orgánů veřejné moci vztahujícími se k jí uplatněným nárokům, přičemž v ústavní stížnosti opakovala argumenty, s nimiž se uvedené orgány ve svých rozhodnutích již dostatečně, podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly. Ústavní stížnost je tak projevem nesouhlasu s právním posouzením věci orgány veřejné moci, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.