IV.ÚS 3215/11
V PLATNOSTI- NS 30 Cdo 727/2010
- ÚS IV.ÚS 3215/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu s právní úpravou a že jeho rozhodnutí bylo logicky odůvodněno. Stěžovatel se domáhal věcného přezkumu dovolání, avšak soud nezjistil porušení základních práv ani svévolné rozhodnutí. Ústavní soud nepovažuje za zásah do práva na spravedlivý proces, pokud soudy dodržely platné právní předpisy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 727/2010-53, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. října 2011 a doplněnou podáním ze dne 15. listopadu 2011, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle článku 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 529/2008 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 16. září 2008 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení, v němž se domáhal poskytnutí jednorázové částky dle zákona č. 261/2001 Sb., a to Českou správou sociálního zabezpečení, ve výši 50 000,- Kč s příslušenstvím z důvodu průtahů v řízení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 10. února 2009 č. j. 11 C 529/2008-28 žalobu zamítl s tím, že stěžovateli byla k jeho žádosti ze dne 27. prosince 2002 po provedeném řízení dne 17. ledna 2008 přiznána jednorázová peněžní částka ve výši 132 034,- Kč. K rozhodnutí až v lednu 2008 došlo z důvodu, že ve věci rozhodující soudy, tj. Městský soud v Praze, Nejvyšší soud a Ústavní soud, neměly jednotný názor, když v závěru převládl názor vyslovený Ústavním soudem, podle něhož v konkrétním případě se nelze striktně (formalisticky) řídit právními předpisy, a je na místě, aby u obdobných řízení převážil teologický přístup nad dogmatickým gramatickým výkladem. Obvodní soud dovodil, že za dané situace nelze dávat k tíži České správě sociálního zabezpečení délku řízení a za postačující proto považoval konstatovat, že tento orgán svým prodlením s vydáním rozhodnutí porušil zákon, konkrétně § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2009 č. j. 28 Co 241/2009-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť i tomuto soudu se ve světle zjištěných okolností jevilo jako dostačující konstatování porušení práva Českou správou sociálního zabezpečení a poskytnutí zadostiučinění v penězích za důvodné neshledal. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl jako nepřípustné, neboť v dovoláním dotčeném výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že dovolací soud rozhodl bez věcného projednání a namítal, že dovolací soud odmítl dovolání s odkazem na ustanovení čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., dle kterého: "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášených (vydaných) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních přepisů". Odvolací soud přitom v poučení o opravných prostředích dovolání připustil. Dle názoru stěžovatele toto ustanovení však neřeší situaci, kdy řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 7/2009 Sb., ale rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno za jeho účinnosti. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud tak v neprospěch stěžovatele aplikoval citované ustanovení, které se na popisovanou situaci nevztahuje. Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na obsahově shodnou věc T. B., ve které v dovolacím řízení Nejvyšší soud tomuto dovolateli, který se domáhal částky 60 000,- Kč, vyhověl. Stěžovatel tak pokládá za nespravedlivé, že mu nebylo dopřáno věcného přezkumu rozsudku v dovolacím řízení jen proto, že projevil skromnější požadavek než T. B. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. listopadu 2011 pak stěžovatel odkázal na dle stěžovatele srovnatelný případ P. Š., který žádal zadostiučinění ve výši 35 000,- Kč, přičemž odvolání P. Š. bylo odvolacím soudem zamítnuto dne 30. června 2009 a dovolací soud následně podanému dovolání vyhověl. Stěžovatel proto pokládá za nepřijatelné, aby o úspěšnosti dovolání rozhodly tak nahodilé faktory, jako je datum, kdy soud nařídí datum ústního jednání, při němž se má odvolání projednat. Ústavní soud doručil předloženou ústavní stížnost Nejvyššímu soudu k podání vyjádření. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 10. listopadu 2011 uvedl, že byl-li stěžovatel o možnosti podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tímto soudem nesprávně poučen, nemá tato skutečnost na přípustnost dovolání vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se domnívá, že stěžovatelova základní práva napadeným rozhodnutím porušena nebyla a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, jako to učinil při stejné argumentaci stěžovatele usnesením ze dne 14. září 2010 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2438/10. Stěžovatel v podané replice k vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011 setrval na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti a k odkazu Nejvyššího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2010 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2438/10 stěžovatel uvedl, že toto usnesení dle jeho názoru není na jeho případ použitelné. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Podstatou ústavní stížnosti je totiž polemika stěžovatele s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakými ustanoveními právních předpisů se řídil. Procesní ochrana právům přiznaným vnitrostátním právem stěžovateli byla Nejvyšším soudem poskytnuta, neboť jeho vydané rozhodnutí je logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných ve věci Nejvyšším soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud podrobně stěžovateli zdůvodnil, proč dovolání jako nepřípustné odmítl. K výhradám stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání lze toliko dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat. K tomu lze poznamenat, že interpretace ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. byla Nejvyšším soudem provedena dle jeho konstantní judikatury. Ústavní soud nepovažuje za důvodné námitky stěžovatele, které uvedl při srovnání věci stěžovatele a věci T. B., který se domáhal odškodnění ve výši 60 000,- Kč, či věci P. Š., v jehož případě rozhodl odvolací soud dne 30. června 2009, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. dne 1. července 2009. V obou případech, stejně jako ve věci stěžovatele, rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s platnou právní úpravou. K námitce stěžovatele uvedené v jeho replice ze dne 16. prosince 2011 ve vztahu k usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2010 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2438/10 je třeba objasnit, že v posuzovaném případu Vrchní soud v Olomouci rozhodl o podaném odvolání rozsudkem ze dne 17. září 2009, tj. shodně jako v případě stěžovatele, po datu 1. července 2009. Z tohoto důvodu Ústavní soud podanou ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť dovolací soud rozhodl posuzovanou věc zcela v souladu se zněním ustanovení čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., účinného od 1. července 2009. Tedy ani v tomto bodu nelze námitkám stěžovatele přisvědčit. Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 12. ledna 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.