IV.ÚS 3230/12
V PLATNOSTI- KS Ústí 30 Co 248/2009-204
- NS 33 Cdo 1407/2010
- ÚS IV.ÚS 3230/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože neshledal porušení základních ústavních práv. Soud uvedl, že jeho úlohou není přezkum skutkového hodnocení nebo právního výkladu obecných soudů. Rozhodnutí napadených soudů byla založena na správném použití právních předpisů, včetně § 37 odst. 1 občanského zákoníku a zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatelé pouze nesouhlasili se závěry soudů, což nevytváří základ pro ústavní stížnost.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ M. Č. a 2/ Z. Č., zastoupeni Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012 č. j. 33 Cdo 1407/2010-235 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. října 2009 č. j. 30 Co 248/2009-204, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. srpna 2012, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 C 265/2005 bylo zjištěno, že stěžovatelé se návrhem podaným k okresnímu soudu dne 3. května 2005 domáhali zaplacení částky 711 000,- Kč s příslušenstvím po žalované obchodní firmě Nové bydlení Nymburk, družstvo (dále jen "vedlejší účastník řízení") z titulu sjednané smluvní sankce ze Smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené mezi účastníky dne 18. října 2002. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. března 2008 č. j. 15 C 265/2005-68 žalobě vyhověl. K odvolání podanému vedlejším účastníkem řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Krajský soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě kupní podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu absence náležitostí uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností zamítl s tím, že závěr odvolacího soudu o neurčitosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní považuje za správný. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že návrh smlouvy o budoucí smlouvě kupní předložil vedlejší účastník řízení a ačkoli předmětem budoucí koupě byl rodinný dům, označil tento předmět jako bytovou jednotku. Stěžovatelé proto v průběhu řízení poukázali na zavádějící charakter pojmů původně užitých vedlejším účastníkem řízení a na nesprávné posouzení věci, resp. o užití nesprávného právního předpisu odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu pak vytýkali, že zaměnil v dovolání uváděná tvrzení stěžovatelů, zpochybňující právní hodnocení obsahu smlouvy, resp. správnost aplikace právního předpisu soudem, za tvrzení skutková. Podle názoru stěžovatelů, se Nejvyšší soud nevypořádal se zákonem předpokládaným způsobem s dovolacím důvodem stěžovateli uplatněným. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 625/03. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních ústavních práv stěžovatelů, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které jak odvolací, tak dovolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Právní názor, jenž byl odvolacím a dovolacím soudem v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní soud jej proto respektoval a na jednotlivé námitky stěžovatelů podrobněji nereagoval, neboť bylo zjevné, že jsou opakováním argumentace předestřené ve věci rozhodujícím soudům, které se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovateli citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť toto rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 9. října 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu