IV.ÚS 3243/12
V PLATNOSTI- OS Karviná 48 EXE 1727/2012-11
- KS Ostrava 10 Co 460/2012-19
- ÚS IV.ÚS 3243/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazují porušení ústavních práv. Soud uvedl, že jeho úlohou není přezkum skutečností ani výklad občanského práva, které jsou působností obecných soudů. Stěžovatel se domáhal, že rozhodnutí o dědickém řízení je exekučním titulem, což soud odmítl jako neopodstatněné. Ústavní soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které nezaručují úspěch v řízení, ale jen spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. Máje 398, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 17. dubna 2012 č. j. 48 EXE 1727/2012-11 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2012 č. j. 10 Co 460/2012-19, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byly porušeny články 90 a 95 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava") a článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Karviné, usnesením napadeným ústavní stížností, zamítl návrh stěžovatele, aby na základě usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. září 2004, vydaného v řízení sp. zn. 37 D 650/2001, byla k vymožení jeho pohledávky ve výši 702 450,- Kč s příslušenstvím nařízena exekuce. Dále okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem doložené usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. září 2004 č. j. 37 D 650/2001-337, nemůže být exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), protože neukládá povinné povinnost k plnění ve vztahu ke stěžovateli. Účastníkem dědického řízení byla toliko povinná jako jediná zákonná dědička a bylo jí potvrzeno nabytí veškerého majetku patřícího do dědictví s tím, že odpovídá za v usnesení o dědictví uvedené dluhy. Stěžovatel účastníkem dědického řízení nebyl a ani nemohl být, neboť účastníky řízení podle ustanovení § 175b o. s. ř. mohou být dědici a není-li jich, pak stát. Věřitel zůstavitelův se může stát účastníkem dědického řízení pouze v případě ustanovení § 175p o. s. ř., tedy pokud se vypořádává jeho pohledávka v rámci dohody dědiců a věřitelů o tom, že předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů. Tato skutečnost však v posuzované věci nenastala. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pokud je rozhodnutí vydané v dědickém řízení podkladem pro zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, musí být současně i podkladem pro výkon povinností v něm povinné stanoveným. Dle jazykového výkladu, si lze dle názoru stěžovatele vyložit dědické rozhodnutí, že povinná, která nabývá celé nemovitosti proti tomu, že uhradí následující dluhy dědictví, to jest dluh u stěžovatele, právě tak, že stěžovatelem doložené podkladové rozhodnutí je exekučním titulem. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních ústavních práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy ve svých rozhodnutích vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 3. září 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.