IV.ÚS 3256/14
V PLATNOSTI- KS Ústí 15 Af 17/2011-58
- ÚS IV.ÚS 3256/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, včetně rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud není vyčerpána všechna právní prostředky. Stěžovatel v petitu nevyjádřil námitky proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, což znamená, že neuplatnil základní podmínku přípustnosti. Ústavní soud proto rozhodnutí odmítl jako nepřípustné, protože nebylo podáno proti rozhodnutí posledního procesního prostředku.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Tomáše Glose, zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 17/2011-58 ze dne 28. 5. 2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2010 č. j. 9071/10-1100-500331, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Ústí nad Labem na daň z příjmu fyzických osob. Stěžovatel dále uvádí, že proti rozhodnutí Krajského soudu podal kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 194/2014-64 ze dne 14. 8. 2014 zamítnuta. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle návětí a petitu ústavní stížnosti nenapadá, pouze od jeho doručení odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byl stěžovatel podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinen vyčerpat, však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhl. Ústavní soud přitom zvažoval, zda stěžovatel nechtěl svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, a zda tedy odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem. Z úvodní strany ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel za účastníka řízení označil výhradně Krajský soud v Ústí nad Labem a za vedlejšího účastníka Odvolací finanční ředitelství Brno. Z obsahu ústavní stížnosti pak vyplývá, že vůči rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel žádné konkrétní námitky neuplatnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vznáší pouze obecné námitky, podle nichž ve věci bylo provedeno nedostatečné dokazování a nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, v důsledku čehož je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze a výlučně rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13, II. ÚS 2361/13). Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2014 JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.