IV.ÚS 326/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její návrh byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka se domáhala, aby bylo rozhodnutí správního soudu zrušeno kvůli porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy. Soud vysvětlil, že stížnost neobsahuje žádné nové ústavněprávní argumenty, ale opakuje pouze námitky již vyřízené v nižších instancích. Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat skutkové závěry a hodnocení důkazů, které jsou věcí správních soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti T., zastoupené JUDr. B.V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, č.j. 30 Ca 33/2000-40, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, č.j. 30 Ca 33/2000-40, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 18. 12. 1998, č.j. FŘ 3506/110/1998, jímž bylo zamítnuto její odvolání do platebního výměru č. 1/98 ze dne 4. 2. 1998, vydaného F.ú. pod č. 4303/98/254970/8571, kterým jí byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 1995 ve výši 227.295,- Kč. Stěžovatelka konstatovala, že nebyla zkrácena na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), byla však zkrácena v právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Nezpochybnila oprávnění obecných soudů vyplývající z ust. § 132 o.s.ř., avšak má zato, že porušením čl. 90 Ústavy obecný soud překročil hranice tohoto ustanovení, např. postupem, kdy fakticky hodnotil důkazy neprovedené, resp. jeho skutková zjištění a právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Dle jejího názoru správní soud byl rovněž povinen zkoumat, zda správní orgán nepřekročil zákonný rámec dokazování. Pokud tak neučinil, porušil zásadu spravedlivého procesu zakotvenou v čl. 90 Ústavy. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a namítla především, že již v žalobním návrhu podaném správnímu soudu poukázala na nesprávnost postupu správního orgánu při dokazování v rámci daňové kontroly. Správní orgán dle jejího přesvědčení nepostupoval ve shodě s ust. § 31, odst. 8, písm. c zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") a tedy neprokázal oprávněnost aplikace ust. § 2 odst. 7 cit. zákona, tedy že vztahy mezi daňovými poradci ing. S. a ing. C. (jednatelé a společníci stěžovatelky) a mandanty stěžovatelky, byly vztahy fiktivními, neobsahovaly reálná plnění a měly zastírat skutečný stav. Správní orgány dle názoru stěžovatelky vyvodily právní závěry, jež neodpovídaly provedenému dokazování, když podřadily daňové vztahy mezi jednateli stěžovatelky a stěžovatelkou samotnou pod ust. § 6 odst. 1 písm. a zákona 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Dále uvedla, že není upraveno žádným právním předpisem, v jakých právních vztazích musí býti vůči sobě právnická osoba, jejímž předmětem je výkon daňového poradenství a fyzická osoba, která je daňovým poradcem a tuto činnost fyzicky vykonává. Správce daně měl tedy dle názoru stěžovatelky povinnost prokazovat, proč byly příjmy zdaněny podle ust. § 6 zákona o daních z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a nikoli podle ust. § 7 téhož zákona jako příjmy z podnikání. Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se skutkovým zjištěním a právním hodnocením věci, obsaženém v napadeném rozsudku, a v tomto směru odkázal na jeho odůvodnění. Vyslovil přesvědčení, že postupoval v souladu s právními předpisy i stěžovatelkou citovaným právem zaručeným jí Ústavou. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná nálezem zamítnuta, nebude-li shledán důvod pro její odmítnutí usnesením. FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že důvody ústavní stížnosti jsou shodné s žalobními námitkami proti jeho rozhodnutí ze dne 18. 12. 1998. Vyjádřilo přesvědčení, že správce daně v průběhu daňové kontroly a následně i odvolací orgán při přezkoumání rozhodnutí finančního úřadu v D., ze dne 4. 2. 1998, postupovali zcela v souladu se zásadami daňového řízení obsaženými v ust. § 2 daňového řádu. Poukázalo na obsah spisového materiálu a uvedlo, že zřetelně rozlišilo vztahy na základě mandátních smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a jejími klienty, a vztahy při poskytování služeb přímo mezi daňovými poradci a jejich klienty. Pouze práce daňových poradců uskutečněné na základě mandátních smluv mezi stěžovatelkou a jejími klienty byly posouzeny jako práce uskutečněné na základě pracovněprávních vztahů, a proto byla stěžovatelce předepsána k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Poukázalo na ust. § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se za příjmy ze závislé činnosti považují mj.i příjmy za práci společníků a jednatelů společností s ručením omezeným, a to i když ti nejsou povinni při výkonu práce pro společnost dbát příkazů plátce. Závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 33/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Hradci Králové neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ostatně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka argumentuje pouze poukazem na čl. 90 Ústavy a tvrzením, že obecný soud překročil hranice tohoto ustanovení, a jako příklad uvedla, že hodnotil důkazy neprovedené, resp. jeho skutková zjištění a právní závěry nemají jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka tedy nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a právními závěry z toho učiněnými, správními orgány a správním soudem, a fakticky se domáhá toho, aby Ústavní soud jako orgán další instance takové hodnocení učinil sám a z něj vyvodil pro stěžovatelku příznivější závěry. Toto však úkolem Ústavního soudu, který je dle čl. 81 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není, jak dal zřetelně najevo ve své četné a obecně dostupné judikatuře. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před správním soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.