IV.ÚS 327/99
V PLATNOSTI- KS Ostrava 16 Co 419/95 – 138
- ÚS IV.ÚS 327/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nepřesáhla výsledky předchozího řízení a nevyužila všechny dostupné procesní prostředky. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, podle něhož stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud nejsou splněny podmínky pro její přípustnost. Námitky týkající se vyhodnocení důkazů a postupu soudů nejsou předmětem ústavní kontroly, pokud nebyly porušeny základní ústavní práva. Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat skutečnostní závěry obecných soudů ani přehodnocovat důkazy.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. D.K., zastoupené JUDr.R. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č. j. 16 Co 419/95-138, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu bylo dne 5. září 1997 doručeno podání stěžovatelky, označené jako stížnost na postup Nejvyššího soudu ČR ve věci č. j. 2 Cdon 1795/96-195. Vzhledem k tomu, že podání nemělo potřebné náležitosti, zejména pokud jde o právní zastoupení a potřebu upravit návrh podle požadavků zákona, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad ve lhůtě do 6. října 1997. Z důvodu její nemoci a nepřítomnosti advokátky byla tato lhůta prodloužena do 15. října 1997 a následně pak do 31. října 1997. Dne 16. října 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, zpracovaná právním zástupcem stěžovatelky, která směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 1995, č. j. 16 Co 419/95-138, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. května 1995, č. j. 19 C 163/89-117, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr trvá dále. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala pak dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 1997, č. j. 2 Cdon 1795/96-195, odmítnuto. Stěžovatelka v návrhu namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, včetně předcházejícího řízení, bylo zasaženo do jejího ústavního práva na soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy České republiky, neboť jí nebyla jednak umožněna osobní účast při projednávání věci před krajským soudem, a jednak, a to především, nebyly vyhodnoceny jí předložené jednoznačné důkazy o její pracovní neschopnosti, obsažené v protokolu o jednání posudkové komise ze dne 16. listopadu 1989 a v lékařské zprávě ze dne 12. května 1989. Stěžovatelka se totiž domnívá, že právě tyto důkazy mohly v konečném výsledku znamenat rozhodnutí v její prospěch. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 1995, č. j. 16 Co 419/95-138. Dne 30. října 1997 doručila stěžovatelka Ústavnímu soudu podání, které označila jako ústavní stížnost na postup Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 19 C 163/89 a Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 16 Co 419/95, jehož obsahem je podrobnější rozpracování její vlastní verze, založené na posouzení ústavní stížnosti ze tří hledisek, a to pokud jde o průtahy v jednání okresního soudu, nevhodné chování soudců a soudních znalců, porušení důstojnosti soudního řízení a porušení lidských práv. Ústavní soud na základě přiložených podkladů zjistil, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 24. června 1997, č. j. 2 Cdon 1795/96-195, rozhodl o dovolání stěžovatelky tak, že ho pro jeho nepřípustnost odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není postižen namítanými vadami uvedenými v ustanovení § 237 písm. a), e) a f) občanského soudního řádu. K tomu v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že pokud se stěžovatelka dovolávala vad uvedených v ustanovení § 237 písm. a) a e) o.s.ř., její námitky vlastně směřovaly proti postupu soudů při provádění dokazování a proti jejich skutkovým zjištěním a na základě toho učiněných právních závěrů. Pokud jde o namítaný důvod, že jí byla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem [§ 237 písm. f) o.s.ř.], dovolací soud neshledal v postupu krajského soudu žádné zákonné pochybení, neboť ten jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud dále zjistil ze spisu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 310/95, že stěžovatelkou dne 29. prosince 1995 podaná ústavní stížnost proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě byla usnesením ze dne 25. dubna 1996 odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka s ohledem na podané dovolání a v něm uvedené důvody nevyužila před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud, jak již mnohokrát uvedl, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, pokud současně nedošlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ze svého takto vymezeného postavení vycházel Ústavní soud i při posuzování ústavní stížnosti. Je zřejmé, že stěžovatelka se ochrany svých práv vyplývajících z pracovního vztahu domáhala u soudu. K tomu využila i opravné prostředky, jak řádný tak mimořádný, a dostalo se jí tak plné soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a že své námitky založila na přezkoumání dokazování provedeného obecnými soudy, nemůže zakládat důvod k ústavní stížnosti. Obdobné námitky stěžovatelka totiž uplatnila v předcházejícím řízení a příslušné soudy se jimi zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí se také s nimi po právní stránce vypořádaly, za plného respektování kautel daných ustanovením § 132 o.s.ř., aniž by se dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Soudci zpravodaji proto nezbylo než rozhodnout o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 1997 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj V Brně dne 12. 12. 1997 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.