IV.ÚS 3302/12
V PLATNOSTI- MS Praha 61 To 377/2011
- ÚS IV.ÚS 3302/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nebyl účastníkem trestního řízení, ve kterém byl uložen trest propadnutí zbraně. Soud uznal, že stěžovatel nemá právní zájem na odvolání proti rozhodnutí, protože zbraň získal až po skončení řízení. Pro ochranu svého vlastnického práva má stěžovatel k dispozici žalobu z lepšího práva, nikoli ústavní stížnost. Rozhodnutí bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Radima Chmelky, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, AK se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. 1 T 163/2002 ve výroku o uložení trestu propadnutí věci, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2003 sp. zn. 6 To 92/2003, proti sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 1 T 163/2002 a sdělení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 61 To 377/2011, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 8. 2012 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhal zrušení 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výroku, jímž byl v trestním řízení vedeném proti obžalovanému R. V. uložen trest propadnutí pistole Glock ráže 9 mm, v. č. CVB 298, 2) usnesení Městského soudu, potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně a 3) sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2011 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011. Stěžovatel dále žádal, aby Ústavní soud zavázal soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, k náhradě nákladů řízení. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přípisů obecných soudů a dalších připojených příloh vyplynulo, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze byl obžalovaný R. V. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč, trestu vyhoštění v trvání pěti roků a trestu propadnutí věci, mimo jiných i pistole Glock ráže 9 mm; rozsudek nabyl právní moci dne 2. 4. 2003. Odsouzený nebyl (jak se dodatečně ukázalo) vlastníkem zbraně ani jejím oprávněným držitelem, neboť zbraň patřila jiné osobě, jíž byla v roce 2000 ukradena. Po vrácení zbraně jejímu původnímu majiteli a následném prodeji se v roce 2006 zbraň ocitla v držbě stěžovatele. Ten ji dne 17. 7. 2008 na výzvu Policie České republiky odevzdal. Stěžovatel uvedl, že se až dne 12. 8. 2011 seznámil s trestním rozsudkem, načež podal proti výroku o propadnutí zbraně odvolání. Městský soud v Praze přípisem ze dne 29. 9. 2011 sdělil, že nemá možnost stěžovateli vyhovět a že výrok o propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona (č. 140/1961 Sb.) lze zvrátit výhradně za použití mimořádných opravných prostředků (stížností pro porušení zákona, podnětem státního zastupitelství k podání návrhu na obnovu řízení). Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele v tomto smyslu přípisem ze dne 26. 10. 2011 poučil. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ani on, ani nikdo z předchozích vlastníků zbraně, nebyl účastníkem trestního řízení. Nikdo z nich neměl proto možnost se proti výroku o propadnutí věci bránit. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti, jakož i podmínky její projednatelnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon o "Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Stěžovatel napadl sdělení (přípisy obecných soudů), která z opatrnosti označil za rozhodnutí. Ústavní soud se však hlásí k doktrinárnímu výkladu pojmu rozhodnutí, podle něhož není důležité, jak je akt označen, neboť za podstatné považuje, zda jím orgán veřejné moci autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické či právnické osoby (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997, U 1/7 SbNU 325). V projednávaném případě nelze v žádném případě považovat označená sdělení - přípisy za rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené přípisy poskytují toliko informaci o relevantních ustanoveních trestně procesních předpisů. Ve vztahu ke sdělením Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze tedy nelze kasační pravomoc Ústavního soudu uplatnit. Je ostatně zjevné, že zrušení těchto informativních dopisů by nic na právním postavení stěžovatele nezměnilo; jejich kasace by odvolací právo stěžovatele založit nemohla. Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze, stěžovatel není k jejímu podání oprávněn, neboť nebyl účastníkem řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Námitka stěžovatele, že s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, zde není na místě již proto (ale nejen z tohoto důvodu), že stěžovatel nabyl vlastnictví k předmětné zbrani až po skončení trestního řízení. Ústavní stížnost lze zároveň označit i za nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; podle § 72 odst. 3 téhož zákona se takovým prostředkem rozumí též procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tvrdí-li stěžovatel, že předmětná pistole propadla neprávem, neboť nešlo o věc náležející pachateli (srov. § 55 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb.), může se jako její majitel (vlastník) domoci ochrany svých práv prostřednictvím žaloby v občanskoprávním sporu (per analogiam žalobou z lepšího práva). V takto nastalé situaci musí totiž být z pohledu ústavněprávního zachován stěžovateli efektivní právní prostředek k domožení se práva dotčeného tím, že věc jemu náležející propadla výrokem o trestu státu. Takovým prostředkem není odvolání proti výroku trestního rozsudku (pro nedostatek stěžovatelovy procesní legitimace - srov. ustanovení § 246 odst. 1 tr. řádu) ani stížnost pro porušení zákona (ta je ve výlučné dispozici ministra spravedlnosti a osoba "postižená" výrokem o propadnutí věci může dát k podání tohoto mimořádného opravného prostředku toliko podnět); v úvahu nepřichází ani žádný jiný prostředek ochrany práva dle trestního řádu a už vůbec ne ústavní stížnost. Poněvadž ale nelze připustit, aby se osoba tvrdící zásah do svého vlastnického práva výrokem o propadnutí věci nemohla žádným způsobem domoci ochrany svého vlastnictví, musí být při zákonodárcem zakotvené výluce její účasti v trestním řízení zajištěn pro ni jiný právní instrument ochrany práva. Za ten jest považovat právě zmíněnou žalobu z lepšího práva. V projednávané věci jeví se být navíc zřejmým, že k pochybení státu na úkor stěžovatele vskutku došlo (jak je patrno z přípisu policie ze dne 3. 6. 2008), takže náprava mohla a měla být zjednána i bez případné žaloby. Není ovšem v této souvislosti zcela jasné, z jakého důvodu stěžovatel činil a činí kroky k vrácení předmětné zbraně až se značnou časovou prodlevou. V ústavní stížnosti - jak již uvedeno - tvrdí, že se s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 seznámil dne 12. 8. 2011, přičemž ústavní stížností napadené přípisy měly mu být doručeny (oba) dne 25. 6. 2012. K ústavní stížnosti podané dne 24. 8. 2012 připojil však kopii policejního potvrzení o převzetí propadené zbraně jím podepsaného a datovaného dnem 17. 7. 2008, v němž je výslovně jako důvod převzetí uveden "rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 1 T 163/2002". Tyto časové nesrovnalosti, jakož i doba běžící od odevzdání zbraně do právních kroků, jež stěžovatel ve své věci podnikl, nemohly však být a také nebyly nikterak rozhodující pro posouzení podané ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů Ústavní odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť ve vztahu k přípisům obecných soudů šlo o návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), resp. písm. e) téhož zákona, neboť ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a usnesení Městského soudu v Praze šlo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. nepřípustný. Výsledek řízení předurčil i osud návrhu na náhradu nákladů řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 7. března 2013 Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.