IV.ÚS 3302/14
V PLATNOSTI- KS Praha 11 To 457/2013-546
- NS 6 Tdo 811/2014
- ÚS IV.ÚS 3302/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se nevyřešily základní právní názory, které by mohly být základem pro zásadní porušení ústavních práv. Soud se nezabýval skutkovým stavem ani právní kvalifikací, protože obecné soudy správně vyhodnotily důkazy a aplikovaly zákony. Námitky o nesprávné kvalifikaci činu a nepřiměřeném trestu zákazu činnosti byly výslovně odmítnuty jako neopodstatněné. Rozhodnutí bylo založeno na zásadě, že ústavní soud nemá být opakovaným odvolacím orgánem pro procesní rozhodnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 811/2014-35 ze dne 29. 7. 2014, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 457/2013-546 ze dne 13. 2. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 3 T 130/2012-504 ze dne 9. 10. 2013 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným rozsudkem okresního soudu (v dané věci se jednalo o již druhé meritorní rozhodnutí ve věci) byl stěžovatel shledán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti ve smyslu § 273 odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit tím, že coby živnostník v oboru vodoinstalatérství při provádění rekonstrukce topného systému v rodinném domě, specifikovaném ve výroku napadeného rozsudku, v rozporu s Českou technickou normou ČSN 06 0830 neosadil každou ze samostatně uzavíratelných akumulačních nádob s elektrickými patronami samostatným pojistným ventilem, v důsledku čehož následně došlo v kotelně k výbuchu, jenž vedl k destrukci předmětného rodinného domu, škodě na movitých věcech tam se nacházejících a k poškození sousedního domu. Celková výše škody činila dle napadeného rozsudku 4 172 395 Kč. Za uvedený přečin byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu zákazu činnosti - podnikání v oblasti vodoinstalatérství na 2 roky. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání do výroku o vině i trestu, jež krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl z důvodu dle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, tedy proto, že je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel namítal, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Zpochybňoval zejména znalecký posudek a vyjádření znalce Ing. Jaroslava Cvejna, týkající se především příčiny výbuchu a absence pojistných ventilů. Podle stěžovatele okresní soud na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu dospěl k nesprávné právní kvalifikaci vytýkaného skutku. Stěžovatel tvrdil, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti nedošlo, neboť nebyla splněna podmínka vystavení nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nejméně sedmi osob ani způsobení škody velkého rozsahu. Rovněž podle stěžovatele nedošlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty v tom smyslu, že by byl stěžovatel porušil důležitou povinnost vyplývající z povolání; zhotovitelem díla byla navíc jiná osoba a stěžovatel vystupoval pouze jako subdodavatel. Stěžovatel konečně brojil i proti uloženému trestu zákazu činnosti, jejž považoval za nepřiměřený, resp. prakticky likvidační. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám uvádí Ústavní soud následující. Pokud jde o tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, Ústavní soud se s ním neztotožňuje. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, jež k pokynu krajského soudu doplnil výše uvedeným znaleckým posudkem znalce Ing. Jaroslava Cvejna. V napadeném rozsudku nejenže provedené důkazy podrobně hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, ale také přesvědčivě vysvětlil, na základě kterých důkazů má skutkový stav za prokázaný a kterým naopak neuvěřil. Co se týká námitky nesprávné právní kvalifikace skutku, rovněž ji neshledává Ústavní soud důvodnou. Stěžovatel poukazoval v prvé řadě na nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti v tom, že jeho domnělé nedbalostní jednání neohrozilo větší množství, tj. nejméně sedm, osob. Tato námitka je opodstatněná, ovšem jak stěžovateli v napadených rozhodnutích vysvětlily krajský soud a zejména pak Nejvyšší soud, základní skutková podstata trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti je formulována alternativně. Jakkoli ve stěžovatelově případě sice nedošlo k naplnění znaku skutkové podstaty v části týkající se vydání v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví většího množství osob, jinak tomu bylo v části týkající se vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu (ve smyslu § 138 trestního zákoníku se jedná o škodu nejméně 5 000 000 Kč). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti směšuje ohrožení cizího majetku škodou velkého rozsahu (znak základní skutkové podstaty) a způsobení značné škody na cizím majetku dle § 273 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, což je však znak kvalifikované skutkové podstaty. S touto stěžovatelovou námitkou se ovšem obecné soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích a řádně odůvodnily výši škody, jíž byl majetek poškozených ohrožen i již skutečně utrpěl. Konečně i námitka o nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty porušení důležité povinnosti vyplývající ze stěžovatelova povolání, kdy se stěžovatel dovolával toho, že byl v dané věci pouze subdodavatelem, byla v napadených rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem vypořádána. Ústavní soud neshledal důvodnou ani výtku směřující proti uloženému trestu zákazu činnosti. Okresní soud přesvědčivě odůvodnil, proč vedle podmíněného trestu odnětí svobody stěžovateli uložil i dvouletý trest zákazu činnosti spočívající v podnikání v oblasti vodoinstalatérství, náležitého vysvětlení smyslu tohoto trestu se stěžovateli dostalo i v napadeném usnesení krajského soudu. Nejvyšší soud byl při svém posuzování této dovolací námitky vázán zněním § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Jakkoli stěžovatel může pociťovat uložení trestu zákazu činnosti úkorně, z hlediska ústavně zaručených práv mu Ústavní soud nemá co vytknout; uložení tohoto trestu je rovněž v souladu s příslušnou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 32/2014 ze dne 5. 2. 2014). Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli se porušení jeho ústavně zaručených práv nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. března 2015 Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.