Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 333/98

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1999-01-07 · odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b) · ECLI:CZ:US:1999:4.US.333.98

  1. MS Praha 6 To 463/97
  2. ÚS IV.ÚS 333/98
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí zákonné lhůty šedesáti dnů. Podle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je lhůta počítána od doručení posledního rozhodnutí, které zákon poskytuje jako prostředek ochrany práva. Stížnost byla doručena více než tři měsíce po uplynutí lhůty. Soud se nezabýval výsledkem podstatným, protože rozhodnutí bylo zřejmě neopodstatněné z důvodu opožděnosti.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti I.P., zastoupeného JUDr. M.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, sp.zn. 6 To 463/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 9. 1997, sp.zn. 3 T 29/97, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

: Dne 27. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, sp.zn. 6 To 463/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 9. 1997, sp.zn. 3 T 29/97. Uvedenými rozhodnutími byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákona, šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 a 2 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Podle § 187 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, a podle § 57a odst. 1 tr. zákona k trestu zákazu pobytu na území P. na dobu pěti let. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení před obecnými soudy byla porušena zásada rovnosti účastníků zaručená v čl. 37 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), patrně však má na mysli čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a dále právo vyjádřit se k prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na přípravu obhajoby a na obhajobu, zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny. Současně poukázal na čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), zaručující právo na spravedlivý proces a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout jejich předvolání a výslechu. Dle jeho názoru k porušení ústavně zaručených práv došlo nedodržením principu kontradiktorního projednávání věci, neboť mu ani jeho obhájci nebyla dána možnost klást otázky svědkům P.G., D.N., K.B. a S.B. Uvedl, že otázky uvedeným svědkům kladl pouze vyšetřovatel, protože s ohledem na tehdejší právní kvalifikaci skutků neměl v době jejich výslechů ustanoveného obhájce. U hlavního líčení pak byly výpovědi těchto nejdůležitějších svědků pouze čteny podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť se soudu nepodařilo zajistit jejich účast u hlavního líčení. Jediný důležitý svědek Š.H. pak u hlavního líčení podstatnou měrou změnil svoji výpověď oproti přípravnému řízení, a to ve prospěch stěžovatele. Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil a odkázal na napadená rozhodnutí, v nichž je názor soudů na důkazy opatřené v řízení přípravném a jejich hodnotu vyjádřen. Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělením ze dne 4. 12. 1999, č.j. III VZz 6104/98-27, mj. uvedlo, že podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 8 Tp 170/98, uvedené ministerstvo po přezkumném řízení ve věci stěžovatele neshledalo důvody k podání stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 3 T 29/97 a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§ 75 odst. 1 zákona). Jak zjistil Ústavní soud z výše uvedeného spisu, byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1997, sp.zn. 6 To 463/97 prokazatelně doručen stěžovateli do věznice P., jakož i právní zástupkyni stěžovatele, a to dne 13. ledna 1998. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena osobně dne 27. července 1998, tedy zcela jednoznačně po uplynutí zákonné lhůty S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. 1. 1999 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.