IV.ÚS 3350/18
V PLATNOSTI- KS Ostrava 22 A 186/2016-40
- NSS 8 As 46/2018-45
- ÚS IV.ÚS 3350/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná a nezjistil porušení ústavních práv. Soud uznal, že správní orgány správně posoudily rozpor stavby s veřejným zájmem na ochraně přírody v rámci Přírodního parku Podbeskydí. Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody bylo závazným podkladem pro rozhodnutí, které nevyžadovalo další dokazování. Ústavní soud upozornil, že nesmí být zneužíván jako další instancí obecné justice, pokud nebyly porušeny ústavní zásady.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Antonína Orlity, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 46/2018-45, Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2018, č. j. 22 A 186/2016-40, a rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 10. 10. 2016, č. j. MSK 12137/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal u Městského úřadu v Novém Jičíně, odboru územního plánování, stavebního řádu a památkové péče (dále jen "stavební úřad"), žádost o dodatečné povolení stavby pro lesní hospodářství - dřevěného srubu na pozemku parcelní číslo X v katastrálním území Hostašovice (dále jen "stavba"). Žádost podal stěžovatel poté, kdy stavební úřad zahájil řízení o odstranění uvedené stavby. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 15. 3. 2011, č. j. ÚPS/19355/2011, zamítl stěžovatelovu žádost o dodatečné povolení stavby. Podle stavebního úřadu byla stavba v rozporu s veřejným zájmem chráněným zvláštním předpisem [viz § 129 odst. 2 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění]. Důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že odbor životního prostředí Městského úřadu v Novém Jičíně vydal negativní koordinované závazné stanovisko. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 25. 10. 2011, č. j. MSK 64189/2011, částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu a ve zbytku je potvrdil. Proti rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel bránil správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 22 A 243/2011-33, zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 38/2013-29, zrušil rozsudkem krajského soudu i rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem kasace uvedených rozhodnutí byla zejména skutečnost, že krajský úřad jakožto odvolací správní orgán nevyžádal v rámci odvolacího řízení potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání stanoviska, ačkoli odvolání směřovalo do obsahu závazného stanoviska. Nejvyšší správní soud krajskému úřadu rovněž vytkl, že zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádal s částí odvolacích námitek. Krajský úřad vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska a následně rozhodnutím ze dne 10. 10. 2016, č. j. MSK 12137/2016, částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu (zejména opravil výrokovou část rozhodnutí i zjevnou chybu v druhu správního řízení - nahradil územní řízení řízením o dodatečném povolení stavby) a ve zbytku je potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žádosti nelze vyhovět s ohledem na nesouhlasné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl krajský soud jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 19. 2. 2018, č. j. 22 A 186/2016-40. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 46/2018-45. Oba správní soudy shodně dospěly k závěru, že stavba je v rozporu s veřejně chráněným zájmem na zachování volné zcela nezastavěné krajiny mimo stávající sídelní útvary, neboť byla umístěna a realizována na území s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami (Přírodní park Podbeskydí). Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu a rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 8. 10. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, a dále porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 17 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva") a protokolu č. 1 k Úmluvě. V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy; zejména namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval řádně všemi důvody uvedenými v kasační stížnosti a odůvodnění jeho rozsudku je nedostatečné, krajský soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy vztahující se ke změně stavu okolí stavby a vlivu stavby na danou lokalitu, správní orgány nedefinovaly pojem "veřejný zájem" a nesprávně dospěly k závěru, že veřejný zájem na dodatečném povolení stavby není dán. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy i správní orgány učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Krajský soud i Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnily zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby, neboť jí nebylo možné vyhovět z důvodu rozporu stavby s veřejně chráněným zájmem na ochraně přírody, jak uvedl orgán ochrany přírody v negativním závazném stanovisku. Je nutné zdůraznit, že závazné stanovisko je jedním z klíčových podkladů meritorního rozhodnutí, pro jehož výrokovou část je jeho obsah závazný (§ 149 odst. 1 spr. ř.), a vydává je dotčený orgán ve smyslu § 136 odst. 1 spr. ř. Rovněž platí, že nelze-li žádosti vyhovět z důvodu existence negativního závazného stanoviska, správní orgán neprovádí další dokazování a žádost zamítne (§ 149 odst. 4 spr. ř.). V posuzované věci orgán ochrany přírody jakožto dotčený orgán vydal negativní závazné stanovisko, které s ohledem na okolnosti umístění a realizace stavby vedlo k jedinému možnému výsledku - zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby. Chtěl-li stěžovatel předejít současné a pro něj nepříznivé situaci, neměl stavbu provést na území Přírodního parku Podbeskydí a bez veřejnoprávního povolení ze strany orgánů veřejné moci. Nejvyšší správní soud dospěl ke správnému závěru, že nebylo možné přihlédnout ke stávajícímu stavu zalesnění okolí stavby a jejího skrytí. Správní soudy byly vázány skutkovým a právním stavem ke dni rozhodnutí krajského úřadu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.); ke změně skutkového stavu, která nastala až po vydání rozhodnutí správního orgánu, mohou soudy přihlédnout pouze ve výjimečných případech (např. při respektování zásady non-refoulement). Posuzovaná věc není výjimkou z uvedeného pravidla, a proto obecné soudy nepochybily, jestliže posuzovaly skutkový a právní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí krajského úřadu. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu ani rozhodnutím krajského úřadu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.