IV.ÚS 3357/14
V PLATNOSTI- MS Praha 4 T 13/2013
- VS Praha 11 To 3/2014
- ÚS IV.ÚS 3357/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky ochrany svých práv před jinými soudy. Soud se nezabýval podstatou nároků, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná. Závěry nižších soudů o zabrání věcí byly považovány za racionální a nezákonné námitky nebyly doloženy. Ústavní soud nesmí opakovaně posuzovat fakta a důkazy, které již byly vyhodnoceny výslovně.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti LUCKY FOREVER, s. r. o., IČ 241 63 805, se sídlem Praha 4, Libušská 118/246, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2013 sp. zn. 4 T 13/2013 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014 č. j. 11 To 3/2014-8674, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jimiž byla jednak skupina osob odsouzena zejména pro drogovou trestnou činnost a jednak bylo vysloveno zabrání rozsáhlého souboru věcí, které byly zajištěny v průběhu domovních prohlídek, včetně peněžních částek. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že je vlastníkem zabraných věcí, avšak že s ní orgány činné v trestním řízení nejednaly jako se zúčastněnou osobou ve smyslu § 42 trestního řádu, mj. že jí nebylo žádné z napadených rozhodnutí doručováno. Stěžovatelka dále namítá, že zabrané věci držela zcela legálně a že nebyly určeny k trestné činnosti, takže výroky o jejich zabrání jsou nezákonné. Stěžovatelka konečně také poukazuje na procesní pochybení, k nimž mělo dojít v souvislosti s prováděním domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, při nichž byly předmětné věci zajištěny. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že stěžovatelka nepodala proti rozsudku Městského soudu v Praze odvolání. Nelze přitom opomenout skutečnost, že stejnými rozsudky byla vyslovena vina ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku) také ve vztahu k dvěma jednatelům stěžovatelky. Tito jednatelé stěžovatelky se tedy při vyhlášení, resp. doručení napadených rozsudků prostřednictvím svých obhájců dozvěděli o tom, že bylo uloženo ochranné opatření v podobě zabrání věci ve vztahu k věcem, za jejichž vlastníka se stěžovatelka považuje. Tím, že stěžovatelka nevyužila možnosti podat odvolání proti výroku o zabrání věci, kterou jí trestní řád přiznává v ustanovení § 246 odst. 1 písm. c), znemožnila nadřízenému soudu posoudit správnost tohoto výroku (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 407/97). Ve vztahu k výroku o zabrání věci zahrnutém již v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze tedy Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí k ochraně jejích práv poskytuje trestní řád, tudíž ústavní stížnost je v této části nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pokud jde o výrok o zabrání věci (finančních částek), který je součástí až napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tj. soudu odvolacího, zde je nutné konstatovat, že stěžovatelka neměla k dispozici žádný prostředek, kterým by mohla proti tomuto výroku brojit (srov. zejména § 245 odst. 1 věta první a § 265d odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, avšak dospěl k závěru, že jde v této části o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by Vrchní soud v Praze porušil ustanovení trestního řádu upravující práva zúčastněné osoby. Podle § 42 odst. 1 trestního řádu totiž postavení zúčastněné osoby přísluší tomu, jehož věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Protože Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku rozhodl o zabrání finančních částek bez návrhu, stěžovatelka v průběhu řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, postavení zúčastněné osoby neměla (ve vztahu k těmto finančním částkám). Jestliže stěžovatelka dále namítá, že zabrané věci byly výhradně určeny ke zcela legálnímu obchodování a neměly být použity k trestné činnosti, musí Ústavní soud konstatovat, že s tímto argumentem se podrobně vypořádal Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za zcela dostatečné a racionální a v podrobnostech na ně proto odkazuje (srov. s. 58-30 napadeného rozsudku). Není tedy v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení opakovaně posuzovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 916/09). Ve vztahu k námitkám stěžovatelky týkajícím se údajných procesních vad, k nimž mělo dojít v souvislosti s domovními prohlídkami, resp. prohlídkami jiných prostor, v jejichž rámci byly zajištěny věci, které následně byly napadenými rozhodnutími trestních soudů zabrány, má Ústavní soud za to, že ty nijak přímo nesouvisí s předmětem podané ústavní stížnosti. Tyto vady by případně mohly mít vliv na použitelnost důkazů zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, popř. na dodržení práv osob obviněných z daných drogových deliktů, avšak nemají význam z hlediska posuzování podmínek pro vyslovení zabrání věcí ve smyslu § 101 trestního zákoníku osobě odlišné od pachatelů trestné činnosti. Nelze navíc opomenout, že Ústavní soud se již touto konkrétní věcí zabýval a ústavní stížnost směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s prováděním domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3928/12 odmítnul jako zjevně neopodstatněnou. Je třeba upozornit, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva se jeví zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2015 JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.