IV.ÚS 3374/16
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně, která se domáhala náhrady ušlého zisku z prodeje vyřazených elektrospotřebičů. Soud se opřel o názor, že obecné soudy správně vyhodnotily, že provozovatel systému sběru nemá povinnost uzavřít smlouvu s žalobkyní. Ústavní soud uznal, že stížnost je zjevně neopodstatněná, protože nejde o porušení základních práv, ale o nesouhlas se správným právním posouzením. Soud zdůraznil, že jeho pravomoc se nešíří na přezkum správnosti aplikace podústavního práva obecnými soudy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elektrobazar s. r. o., se sídlem v Ostravě, Radvanice, Ludvíkova 1351/16, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 5531/2015-89, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015 č. j. 3 Cmo 316/2014-59 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013 č. j. 41 Cm 48/2013-26, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2016 se Elektrobazar s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 101 412 Kč s příslušenstvím. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se zabývá nákupem vyřazených domácích elektrospotřebičů, zejména praček a lednic, jejich případnou opravou a následným prodejem, přičemž poptávka po tomto zboží údajně převyšuje nabídku. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody - ušlého zisku ve výši 101 412 Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že ELEKTROWIN a. s., se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60 (dále jen "žalovaná"), jako provozovatel kolektivního systému sběru vyřazených spotřebičů, jí odmítnutím uzavřít smlouvu neumožnila opětovné uvedení spotřebičů, tj. 200 ks praček a lednic měsíčně za období od 1. 4. do 6. 4. 2012, na trh. Dne 13. 12. 2013 rozsudkem č. j. 41 Cm 48/2013-26 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl. Dne 29. 7. 2015 rozsudkem č. j. 3 Cmo 316/2014-59 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2013 č. j. 41 Cm 48/2013-26 potvrdil. Dne 11. 7. 2016 usnesením č. j. 23 Cdo 5531/2015-89 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 3 Cmo 316/2014-59 jako nepřípustné odmítl. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení práva podnikat, zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Popsala dosavadní průběh řízení v její věci a polemizovala se závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka tvrdila, že obecné civilní soudy všech stupňů svými nesprávnými rozhodnutím porušily právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Obecné civilní soudy byly toho názoru, že pro žalovanou provozovatelku kolektivního systému sběru vyřazených spotřebičů nelze dovozovat povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu a s odmítnutím uzavřít takovou smlouvu spojovat právo na náhradu škody. Obecné soudy konstatovaly, že napadené jednání žalovaného nenaplňuje ani skutkovou podstatu soukromoprávního deliktu nekalé soutěže dle ust. § 44 a násl. obchodního zákoníku. Proti těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho namítat. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost je toliko projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci stěžovatelky obecnými soudy. K tvrzením o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu