IV. ÚS 34/97
Právní věta
> Zákon ČNR 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky důsledně rozlišuje institut volby státního občanství a institut nabytí státního občanství na vlastní žádost podle ustanovení § 17 cit. zákona, a to opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem, zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Z tohoto důvodu volbu státního občanství nelze podřadit pod případ nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost podle citovaného ustanovení. Všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně pozměněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nejde, a to tím spíše, že stěžovatel jej učinil v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, neupravuje volbu státního občanství státním občanem České republiky, a tím postrádá ustanovení nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového právního úkonu, a rovněž nezbytné v zájmu právní jistoty. <
Citované zákony (12)
Rubrum
> Zákon ČNR 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky důsledně rozlišuje institut volby státního občanství a institut nabytí státního občanství na vlastní žádost podle ustanovení § 17 cit. zákona, a to opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem, zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Z tohoto důvodu volbu státního občanství nelze podřadit pod případ nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost podle citovaného ustanovení. Všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně pozměněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nejde, a to tím spíše, že stěžovatel jej učinil v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, neupravuje volbu státního občanství státním občanem České republiky, a tím postrádá ustanovení nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového právního úkonu, a rovněž nezbytné v zájmu právní jistoty. <
Výrok
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. 5. 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. P. U. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1996, čj. 38 Ca 305/96-21, t a k t o :
Odůvodnění
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1996, čj. 38 Ca 305/96-21, se z r u š u j e .
Poučení
O d ů v o d n ě n í: Dne 30. 1. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel dožaduje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1996, čj. 38 Ca 305/96-21. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze zamítl správní žalobu stěžovatele, která směřovala proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitřní správy, ze dne 11. 8. 1994, čj. MHMP 70379/OVS 1176/1994, zamítajícímu jeho odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 2 ze dne 6. 6. 1994, čj. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že podle ustanovení § 13 písm. c) a § 17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, nelze stěžovateli vydat osvědčení o státním občanství České republiky. Stěžovatel uvádí, že věc byla již projednávána Ústavním soudem, který usnesením ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, řízení přerušil a postoupil plénu návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., který byl s touto ústavní stížností spojen. Nálezem ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, byl tento návrh zamítnut. K tomu stěžovatel uvádí, že výklad pléna považuje za značně restriktivní a rozporný s ústavním pořádkem České republiky, že jej však respektuje. Řízení o ústavní stížnosti pak pokračovalo před I. senátem Ústavního soudu, který nálezem ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 2/95, napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a to z toho důvodu, že v řízení před soudem byly porušeny zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Na základě tohoto nálezu Městský soud v Praze věc znovu projednal, tentokrát v ústním jednání, rozhodl však stejně, tj. žalobu rozsudkem zamítl. Z rozsáhlé argumentace ústavní stížnosti jsou podstatné především následující skutečnosti: Stěžovatel se narodil 8. 10. 1941 v Praze. Jeho rodiče byli až do svého úmrtí československými státními občany, stejně jako stěžovatel, který pak od 1. 1. 1969 byl též státním občanem České republiky. Československé ani české státní občanství až do zániku České a Slovenské Federativní Republiky nikdy nepozbyl, takže od 1. 1. 1993 byl ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. pouze státním občanem ČR. Dne 30. 6. 1993 učinil podle § 3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z.z. volbu, na základě které získal též státní občanství slovenské. Jak stěžovatel připomíná, tento zákon Slovenské republiky rozlišuje získání státního občanství udělením na základě žádosti (§ 7) a jeho získání volbou (§ 3). Jak stěžovatel dále uvádí, odmítl mu Obvodní úřad pro Prahu 2 vydat osvědčení o státním občanství ČR přesto, že při podání žádosti tento orgán výslovně upozornil na to, že volbou provedenou na velvyslanectví SR dne 30. 6. 1993 projevil pouze vůli získat též slovenské občanství, nikoli však vůli pozbýt občanství české. Tento jeho názor však nebyl správními orgány, později pak ani soudem, akceptován. Stěžovatel trvá na názoru, že napadený rozsudek je v rozporu se zákonem i Ústavou ČR. Podle jeho názoru je závěr o pozbytí státní příslušnosti ex lege na základě § 17 zákona č. 40/1993 Sb. závěrem, který ignoruje ústavní princip obsažený v čl. 12 odst. 2 Ústavy a který interpretuje platný zákon č. 40/1993 Sb. v rozporu s tímto článkem. Nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že každý pozbývá státní občanství ČR, jestliže získá na základě své žádosti státní občanství jiného státu. Soud vycházel z názoru, že projev vůle nabýt cizí státní občanství v sobě nutně obsahuje i projev vůle směřující ke ztrátě občanství českého. Takový výklad považuje stěžovatel za nepřípustně extenzivní a nepřihlížející ke skutečnosti, že žádný právní předpis České republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu dvojího státního občanství a že toto naopak výslovně připouštějí. Občan, který projeví vůli získat i jinou státní příslušnost, má právo spoléhat na to, že předpisy o nabývání a pozbývání občanství ČR budou správně aplikovány. Za ústřední otázku považuje tedy to, jakou vůli ten, kdo podle právních předpisů jiného státu zvolil jeho občanství, skutečně projevil, a nikoli to, jakou vůli jeho projevu podsouvá státní orgán, který zákon aplikuje. Při posuzování věci bylo povinností soudu vykládat zákon č. 40/1993 Sb. v souladu s Ústavou jako normou vyšší právní síly a respektovat ústavní pokyn, který výslovně zakazuje odnětí státní příslušnosti proti vůli dotčeného občana. Pro výklad projevu vůle považuje stěžovatel za analogicky použitelná obecná výkladová pravidla, která jsou uvedena v ustanovení § 35 občanského zákoníku, na základě kterých dospívá k závěru, že jestliže Ústava nezakazuje dvojí nebo i víceré státní občanství, nelze projev vůle směřující k získání státního občanství jiného státu ztotožňovat s projevem vůle směřujícím ke ztrátě státního občanství ČR. Opačný výklad přirovnává k praxi bývalého režimu, který např. emigraci bez povolení vykládal jako implicitní projev vůle směřující k opuštění majetku, který emigrant na území státu zanechal. Konečně pak, s odvoláním na jazykový (gramatický) výklad rozdílu mezi pojmy "zbavení" a "pozbytí" státního občanství, který podal Ústavní soud ČR v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ve vztahu k čl. 12 Ústavy ČR, je stěžovatel názoru, že naprosto stejná logika měla být použita i při výkladu § 17 zákona č. 40/1993 Sb., pokud jde o rozlišení pojmů "žádost" a "volba". Předpokladem pozbytí státního občanství ČR je podle citovaného ustanovení zákona nabytí cizího státního občanství "na vlastní žádost". Stěžovatel uvádí, že takovou žádost nikdy nepodal, ač ji zákon platný ve Slovenské republice upravuje, nýbrž provedl volbu státního občanství. Tuto volbu provedl vědomě a právě proto, že věděl, že pozbytí státního občanství ČR je spojeno pouze s případem, kdy k získání jiné státní příslušnosti došlo na základě žádosti a byl proto přesvědčen, že takový následek u něho nehrozí. Ze všech výše uvedených důvodů je stěžovatel názoru, že postupem orgánů státní moci došlo vůči němu k porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 95 odst. 1 a v čl. 112 odst. 1 Ústavy a v důsledku toho je krácen i v základním politickém právu, které vyplývá z čl. 21 Listiny. Tím je jako údajný cizinec diskriminován, což představuje porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 3 odst. 1 Listiny, v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dovolává se též nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 215/94. Vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podal předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. L. L., se odvolává na odůvodnění rozsudku ze dne 22. 11. 1996. Soud nesdílí názor, že by stěžovatel byl zkrácen ve svých právech, neboť i když zákon č. 40/1993 Sb. v § 17 užívá pojem "žádost", není z tohoto možné dovozovat, že v případě volby státního občanství SR účinky spojené s nabytím cizího státního občanství nenastanou. Vzhledem ke specifickému způsobu nabývání státního občanství občanů České republiky a Slovenské republiky po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky se soudu jeví jako logický výklad zákona, že volba státního občanství je stejným projevem vůle jako žádost a že tedy nastávají účinky stanovené v § 17, tj. pozbytí státního občanství ČR. Magistrát hl. m. Prahy se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu a s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/95, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud se v tomto rozhodnutí nezabýval hmotněprávní stránkou věci a že jeho zrušovací nález se opírá pouze o zjištění, že řízení jako celek nebylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, zakotvenými v čl. 90 a 96 odst. 2 Ústavy, v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K nálezu je připojeno odlišné stanovisko soudkyně JUDr. I. B., podle jejíhož názoru se nález měl vypořádat i s obsahem projednávané věci. Byl-li stěžovatel jako občan zaniknuvší České a Slovenské Federativní Republiky nositelem československého státního občanství, které zastřešovalo i občanství slovenské, lze stěží konstatovat, že volbou podle zákona Národní rady SR č. 40/1993 Z.z. nabyl cizí státní občanství. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou všechny orgány, tedy i senát Ústavního soudu, vázány nálezy Ústavního soudu. Přesto, že existují i jiné názory, mělo by být nesporné, že povaha nálezu Ústavního soudu je takového charakteru, že závazný není pouze jeho výrok, ale i právní názory a věty vyslovené v odůvodnění nálezu. S ohledem na tuto skutečnost byl tedy senát povinen při svém rozhodování respektovat nález pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 5/95, ze dne 8. 11. 1995. V tomto nálezu považuje Ústavní soud za podstatné, že k nabytí cizího státního občanství podle § 17 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, dochází vlastním projevem vůle občana (žadatele) a že zákonným následkem takového projevu vůle je ztráta státního občanství České republiky. Jestliže tedy občan projevil (projeví) vůli nabýt na vlastní žádost cizí státní občanství, musel (musí) si být vzhledem k jasnému a kategorickému znění napadeného zákonného ustanovení vědom toho, že de lege lata pozbývá státní občanství České republiky, jakmile získá státní občanství cizího státu. Pokud přesto takový úkol učinil (učiní), je povinen snášet právní následky, které s tímto úkonem platné právo spojuje. Ustanovení § 17 citovaného zákona není proto v rozporu ani s článkem 3 odst. 1 Listiny, s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Jak se v uvedeném nálezu dále konstatuje, vychází naše současná právní úprava ze zásady jediného výlučného státního občanství, žádný právní předpis České republiky ani její ústavní pořádek neobsahují princip umožňující existenci dvojího státního občanství. Jádrem projednávané věci je tedy otázka, zda stěžovatel, který vzhledem k ustanovení § 1 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, byl ke dni 1. 1. 1993 státním občanem České republiky, toto občanství pozbyl provedenou volbou státního občanství Slovenské republiky ze dne 30. 6. 1993. V tomto směru Ústavní soud doplnil řízení výpovědí stěžovatele jako účastníka řízení, z níž zjistil, že prohlášení o volbě státního občanství Slovenské republiky učinil dne 30. 6. 1993 na velvyslanectví Slovenské republiky v Praze, a to vyplněním příslušného formuláře, který předal přítomné konzulce s tím, že si chce současně ponechat i státní občanství České republiky. V tomto smyslu stěžovatel hovořil o zamýšleném kroku již před 30. 6. 1993 s několika desítkami osob a po převzetí osvědčení o získání státního občanství Slovenské republiky, vydaného mu v tentýž den, i se zpravodajem ČTK. Jak dále stěžovatel uvedl, vedly jej k tomuto postupu tři důvody, a to rovněž i to, že tuto právní cestu považoval za určitý precedens pro několik desítek tisíc etnických Čechů žijících na Slovensku. Městský soud v Praze při posuzování shora uvedené otázky nepovažoval za rozhodující to, jak stěžovatel svůj úkon provedl, ale tu skutečnost, že dobrovolně a projevem vlastní vůle získal občanství jiného státu. Přitom to, že tento projev spojil s výhradou, že si nepřeje ztratit občanství České republiky, nepovažoval z hlediska ustanovení § 17 citovaného zákona za právně relevantní. Ústavní soud má však za to, že tato argumentace by byla zcela namístě a bylo by ji nejen možno, ale také nutno akceptovat vzhledem k již uvedeným závěrům pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/95 za předpokladu, že volbu státního občanství lze podřadit pod případ nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost podle ustanovení § 17 citovaného zákona. V této souvislosti však, podle názoru Ústavního soudu, nelze pominout, že zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, oba tyto instituty důsledně rozlišuje, a to opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem, zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Jakkoli tedy na jedné straně o obsahovém významu pojmu volba lze mít stěží pochybnosti, jsou na druhé straně účinky pozbývání státního občanství podle ustanovení § 13 citovaného zákona spojovány pouze s prohlášením (§ 16) a nabytím státního občanství (§ 17). Podle posléze uvedeného ustanovení je podmínkou pozbytí státního občanství České republiky naplnění skutkové podstaty předpokládající nabytí cizího státního občanství "na vlastní žádost". Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, obsahuje sice i část třetí, týkající se zvláštních ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, žádné z těchto ustanovení však neupravuje volbu státního občanství státním občanem České republiky, a proto ani právní účinky takové volby. Možnost takové volby je upravena pouze v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z.z. tak, že ji může učiniti osoba, která byla ke dni 31. 12. 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a není přitom státním občanem Slovenské republiky (§ 3 odst. 1). Právě v této souvislosti třeba zdůraznit, že státní občanství je právním statusem, se kterým právní řád spojuje zvláštní práva a povinnosti. Proto také všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně podmíněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nepochybně nejde, a to tím spíše, že stěžovatel jej učinil v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, postrádá, jak již bylo uvedeno, ustanovení týkající se volby státního občanství státním občanem ČR a jejích právních účinků, tedy ustanovení nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového právního úkonu, a tím nezbytné právě v zájmu právní jistoty. Ústavní soud sdílí v tomto směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty, jako jednoho z jeho atributů, je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil. V uvedeném tkví důvod, proč prvním předpokladem jistoty v oblasti aplikace práva je seznatelnost právní normy, resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního rozhodnutí (viz Viktor Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 205 a násl.). Dospěl-li tedy Městský soud v Praze k opačnému závěru, a to pomocí aplikace ustanovení § 17 citovaného zákona, jenž podle názoru Ústavního soudu na projednávanou věc nedopadá, je tento jeho závěr v extrémním rozporu se skutečným projevem stěžovatelovy vůle, jakož i s již konstatovaným nedostatkem právní úpravy volby státního občanství státním občanem České republiky v zákoně ČNR č. 40/1993 Sb. a jejích právních účinků, kterýžto nedostatek činí v projednávané věci irelevantními další otázky, a to např. i otázku případného dalšího stěžovatelova státního občanství. Vzhledem k uvedeným zjištěním a závěrům má proto Ústavní soud za to, že stěžovatel státní občanství České republiky prohlášením ze dne 30. 6. 1993 nepozbyl, takže nebyla-li mu poskytnuta ochrana proti postupu správních orgánů, odmítajících mu vydat osvědčení o státním občanství České republiky, porušil Městský soud v Praze tímto postupem jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů podle ustanovení § 82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrhu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Rubrum
P o u č e n í: ODLIŠNÉ STANOVISKO
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.