IV.ÚS 3461/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Františka Dubského, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 861/2019-379 ze dne 23. 7. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 15 Co 192/2017-361 ze dne 4. 10. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a PhDr. Moniky Müllerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhal jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalované vedlejší účastnici poskytnutí slevy z měsíčního nájemného. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 12 C 46/2011-206 ze dne 24. 1. 2017 přiznal stěžovateli nárok na slevu z nájemného ve výši 80 %, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli dlužnou částku a nahradit náklady řízení; ohledně zaplacení příslušenství z dlužné částky žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") změnil uvedené výroky napadeným rozsudkem tak, že se žaloba stěžovatele zamítá v plném rozsahu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.

2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) dovozuje stěžovatel z Listiny též právo na bydlení, přestože v ní není explicitně zakotveno. Z havarijního a dezolátního stavu bytu, v němž stěžovatel žije, dovozuje též porušení svého práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 Listiny. Rozsudku krajského soudu dále stěžovatel vytýká rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny (překvapivost), neboť neměl možnost se k odlišnému názoru krajského soudu vyjádřit; proto také před Nejvyšším soudem namítal porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.; Nejvyšší soud však ochranu právům stěžovatele neposkytl. Jelikož vedlejší účastnice k doplnění skutkových tvrzení v řízení vyzývána podle § 118a o. s. ř. byla, byl porušen také princip rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

4. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud nepřípustně stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je s ohledem na subsidiární charakter ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany základních práv a svobod, i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)] založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na základě ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o zvláštní kategorii návrhů zjevně neopodstatněných dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4130/18 ze dne 29. 1. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) - právě o takový případ ve věci stěžovatele jde.

6. Postupu obecných soudů ani výsledku řízení ve věci stěžovatele není co vytknout. Krajský soud, ač rozsudek okresního soudu změnil a na rozdíl od něj žalobu zamítl, své rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Pro zásah Ústavního soudu není dán prostor ani důvod. Krajský soud doplnil dokazování ke skutečnostem, které ještě považoval za relevantní pro své rozhodnutí a které nebyly objasněny v řízení před okresním soudem. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. učinil určitá skutková zjištění a na jejich základě dospěl k právnímu závěru, proti kterému Ústavní soud nemá výhrady. Nejvyšší soud se pak nezabýval námitkami stěžovatele proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu, neboť předně nebylo dovolání stěžovatele shledáno přípustným - odvolací soud se svým rozhodnutím nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.

7. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by byl stěžovatel na svých procesních právech jakkoli zkrácen. Dovozuje-li stěžovatel porušení principu rovnosti z pouhé skutečnosti, že vedlejší účastnice byla poučena podle § 118a o. s. ř. a on nikoli - aniž by zároveň dodal, jak byl absencí poučení v řízení poškozen - nelze jeho námitce přisvědčit. Pro konstatování porušení principu rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny nestačí jen jeho potenciální ohrožení, nerovný přístup soudu k účastníkům řízení se musí ve sféře poškozeného účastníka také konkrétním způsobem projevit, aby se jím Ústavní soud mohl zabývat. Nic takového z napadených rozhodnutí ani podání stěžovatele neplyne.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu