IV.ÚS 347/11
V PLATNOSTI- KS Praha 44 A 16/2010-18
- NSS 3 Ads 115/2010-51
- ÚS IV.ÚS 347/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal obnovy správního řízení, které bylo ukončeno zastavením řízení, ne rozsudkem. Soudní řád správní stanoví výčet případů přípustnosti obnovy řízení jako taxativní, a proto nebylo možné přijmout návrh. Ústavní soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který umožňuje odmítnutí stížnosti bez věcného přezkumu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila v právní věci stěžovatele B. V., JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010 byl odmítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci usnesení téhož soudu č. j. 44 Ca 25/2004-140, jež nabylo právní moci dne 27. 2. 2006. Kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu, byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 zamítnuta. Jak krajský, tak Nejvyšší správní soud shodně konstatovaly, že se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci (řízení o ochraně proti nečinnosti státního orgánu), v níž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť výčet v § 114 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), je výčtem taxativním. Kromě toho původní řízení, o jehož obnově bylo rozhodováno, skončilo vydáním usnesení o zastavení řízení a nikoliv rozsudkem, což je další podmínka přípustnosti obnovy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 4 Ústavy České republiky. Dle přesvědčení stěžovatele postupovaly obecné soudy při posuzování jeho návrhu příliš formalisticky, aniž by přihlédly ke specifickému charakteru celého případu v jeho širších souvislostech. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že obnova řízení je ve správním soudnictví stricto sensu přípustná jen v případech uvedených v § 114 soudního řádu správního, nicméně obecné soudy měly při svém rozhodování vycházet především z kautel plynoucích z hlavy páté Listiny a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že žádnou právní normu nelze interpretovat osamoceně a že i v tzv. "jednoduchých případech" aplikace práva je třeba respektovat hodnotový systém, princip spravedlnosti atd. Postup obecných soudů v nyní projednávané věci stěžovatel označil za odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále uvedl, že důvodem pro zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 44 Ca 25/2004, jehož obnovy se domáhal, bylo neuhrazení soudního poplatku. Návrh na obnovu řízení stěžovatel podal, neboť měl za to, že vyšly najevo nové důkazy a skutečnosti, jež prokazovaly, že mu svědčilo právo na osvobození od soudních poplatků, přičemž právě v důsledku nepřiznání tohoto práva mu bylo v uvedeném řízení meritorní projednání jeho žaloby odepřeno. Stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces odkázal stěžovatel rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3109/08 a III. ÚS 3006/07 a navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatel se omezil toliko na obecné proklamace a v celé své ústavní stížnosti nevznesl žádný konkrétní relevantní ústavněprávní argument. Z hlediska možnosti extenzivního výkladu ustanovení § 114 soudního řádu správního, jehož se stěžovatel domáhal, již podal zcela vyčerpávající zdůvodnění Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí je v tomto ohledu možno pro stručnost v plném rozsahu odkázat. Ústavní soud toliko podotýká, že ani z Listiny ani z žádného z mezinárodněprávních instrumentů nelze dovozovat povinné zavedení jakýchkoliv mimořádných opravných prostředků, tím méně pak v rozsahu, který by odpovídal představě stěžovatele. Možnost zrušení pravomocných soudních rozhodnutí je závažným zásahem do právní jistoty účastníků soudního řízení i třetích osob, existenci mimořádného opravného prostředku tedy v žádném případě nelze konstruovat toliko soudním výkladem. Je tedy možno uzavřít, že postupu obecných soudů, které posoudily návrh stěžovatele na obnovu řízení jako nepřípustný, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.