IV.ÚS 3489/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti "N_SYS s.r.o.", sídlem Krásnohorské 1748, Náchod, zastoupené JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem, sídlem U Hostavického potoka 787/37, Praha 14 - Hostavice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 2025 č. j. 1 As 75/2025-68, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník zahájil po předběžném šetření žádosti podané jedním ze zákazníků stěžovatelky (poskytovatelky veřejně dostupných služeb elektronických komunikací) kontrolu plnění oznamovací povinnosti podle § 63b odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve věci jednostranné změny smluvních podmínek s platností od 1. 6. 2022. Stěžovatelka jednostranně změnila smlouvy se svými zákazníky tak, že navýšila cenu služeb. O této změně zákazníky informovala jeden měsíc předem, a to prostřednictvím webových stránek a jejich klientské sekce. Následně (již mimo zákonnou lhůtu) některé z nich informovala e-mailem, jiné pak dopisy. Nejdříve tak učinila vůči zákazníkům s měsíčním vyúčtováním, následně i vůči těm, kteří zvolili čtvrtletní vyúčtování. Přitom pouze informace v klientské sekci obsahovala i poučení o možnosti odstoupit od smlouvy. Podle závěrů kontroly učinila stěžovatelka změnu smlouvy, aniž by jasným a srozumitelným způsobem informovala zákazníky o veškerých změnách smluvních podmínek nejpozději jeden měsíc předem a poučila je o právu smlouvu vypovědět. Stěžovatelka také užila nekalé obchodní praktiky, jelikož po zákaznících požadovala platbu za službu, kterou si neobjednali. Vedlejší účastník stěžovatelku uznal (nejdříve příkazem, následně prvostupňovým rozhodnutím) vinnou z přestupků podle § 118 odst. 14 písm. u) zákona č. 127/2005 Sb. a § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a uložil jí pokutu v úhrnné výši 1 400 000 Kč.

3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad. Výrokem I rozhodnutí ze dne 15. 5. 2024 předseda Rady vedlejšího účastníka zrušil výrok, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle zákona č. 634/1992 Sb., a výrok o uložení pokuty. V této části vrátil věc k novému projednání. Výrokem II rozhodnutí předseda Rady vedlejšího účastníka potvrdil výrok prvostupňového rozhodnutí, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle zákona č. 127/2005 Sb., a byla jí uložena pokuta ve výši 1 250 000 Kč.

4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2025 žalobu stěžovatelky zamítl, neboť vyhodnotil, že oznámení změny prostřednictvím klientské zóny nesplnilo zákonné podmínky. Vzhledem k tomu, že si stěžovatelka s klienty nesjednala způsob informování, ti nemohli očekávat, že budou o jednostranné změně smlouvy, navýšení cen a novém znění obchodních podmínek vztahujících se ke klientům se čtvrtletním vyúčtováním, informování prostřednictvím klientské zóny. Městský soud uvedl, že pozdní oznámení změny nevede pouze k posunutí její účinnosti, ale naopak stěžovatelka tím spáchala přestupek. Městský soud částečně korigoval závěry předsedy Rady vedlejšího účastníka ohledně rozhodného znění obchodních podmínek ve vztahu k zákazníkům s měsíčním vyúčtováním, což ale nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí.

5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl, přičemž se neztotožnil se závěry městského soudu, který odmítl aplikovat unijní právo vztahující se k platebním službám s tím, že jde o odlišnou oblast práva. Nejvyšší správní soud vyložil podmínky § 63b odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb. v souladu s výkladem rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 25. 1. 2017 ve věci C-375/15 BAWAG a čl. 105 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace. Nejvyšší správní soud uzavřel, že informační povinnost při jednostranné změně smlouvy v § 63b odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb. vyžaduje adresné informování zákazníků ze strany poskytovatele. To lze učinit buď přímo zasláním informací na (elektronickou) adresu, kterou zákazník užívá pro běžnou komunikaci a kterou si s poskytovatelem sjednal, nebo prostřednictvím internetové stránky (klientské sekce) splňující podmínky trvalého nosiče, pokud poskytovatel zákazníka současně adresně informuje běžnými komunikačními kanály o dostupnosti informace na těchto internetových stránkách. Stěžovatelka tento postup nedodržela, pročež rozhodnutí správních orgánů, kterými byla uznána vinnou z přestupku podle § 118 odst. 14 písm. u) zákona č. 127/2005 Sb., jsou v souladu se zákonem.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že byla shledána vinnou z přestupku na základě popisu skutku, kterého se nedopustila. Stěžovatelka z bodu 35 napadeného rozsudku dovozuje, že Nejvyšší správní soud vnímá adresné informování a informování prostřednictví klientské sekce s notifikací jako rovnocenné. Toto vnímání však Nejvyšší správní soud nerespektuje při aplikaci vlastních závěrů na věc stěžovatelky. Odlišnost vnímání se projevuje především v bodech 38 a 39 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy Nejvyšší správní soud na jedné straně uvádí, že stěžovatelka odeslala adresné e-maily a dopisy méně než 1 měsíc před účinností změny, a tedy opožděně. Na druhé straně Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka v téže lhůtě adresně neinformovala zákazníky o existenci oznámení v klientské sekci obsahující poučení o možnosti podat výpověď, a tedy stěžovatelka nepoučila o možnosti podat výpověď vůbec. Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že stěžovatelka vůbec nepoučila své zákazníky o možnosti vypovědět smlouvu, ačkoliv ze spisu vyplývá, že stěžovatelka své zákazníky poučila, učinila tak pouze opožděně.

7. Stěžovatelka také namítá, že Nejvyšší správní soud byl prvním orgánem veřejné moci, který na věc aplikoval právní normu interpretovanou řádným způsobem, tedy v souladu s unijní úpravou. Následně však právní normu aplikoval způsobem, který je v rozporu s jím předloženou intepretací, přičemž nové hodnocení důkazů probíhalo až na úrovni Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud shledal odůvodnění městského soudu jako vadné a tím, že jej nahradil vlastním odůvodněním, upřel stěžovatelce možnost ochrany proti závěrům Nejvyššího správního soudu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných správními soudy. Podstata posuzované věci vychází z výkladu § 63 odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb., tedy zda stěžovatelka (ne)vyrozuměla účastníky v zákonem stanovené lhůtě o změně smlouvy nebo o jejich právu bez sankce vypovědět závazek ze smlouvy. Nejvyšší správní soud posoudil splnění podmínky stanovené v § 63 odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb. v souladu s judikaturou SDEU a čl. 105 odst. 4 směrnice č. 2018/1972, přičemž své závěry srozumitelně a logicky vyložil. Stěžovatelka oznámením v klientské sekci nesplnila podmínky § 63 odst. 5 zákona č. 127/2005 Sb., neboť klienty zároveň v zákonné lhůtě adresně neinformovala o dostupnosti této informace. Vzhledem k tomu, že k oznámení v klientské zóně, které poučení jako jediné obsahovalo, nelze přihlížet, Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka povinnost zákazníky poučit nesplnila. Na závěru Nejvyššího správního soudu, který je shodný se závěrem městského soudu, že oznámením o změně smlouvy zveřejněným v klientské sekci stěžovatelka nesplnila svou informační povinnost, a to ani v kombinaci s následně rozeslanými notifikačními e-maily a dopisy, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Nejvyšší správní soud řádně osvětlil, jakými úvahami se řídil při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce jeho úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují.

10. Stěžovatelka ve své argumentaci týkající se upření možnosti přezkumu rozsudku Nejvyššího správního soudu pomíjí, že správní soudnictví na zásadě dvojinstančnosti nestojí, kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem. Ani ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou soustavu správních soudů, proto tzv. "upření instance" není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí.

11. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu