IV.ÚS 3529/10
V PLATNOSTI- NSS 8 Afs 4/2010-142
- ÚS IV.ÚS 3529/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože ji považoval za zjevně neopodstatněnou. Soud se opřel o odůvodnění Nejvyššího správního soudu, které vyčerpávajícím způsobem vysvětlilo návrh na daňový odpočet jako neoprávněný. Podle soudního názoru nebylo porušeno právo na rovnost zbraní ani zásada právní jistoty, protože správní orgán nezneužil svého postavení. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo v souladu s § 19 odst. 2, § 43 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty a s předchozí judikaturou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele ArcelorMittal Ostrava a. s., se sídlem Vratimovská 689, 707 02 Ostrava-Kunčice, IČ 45193258, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ambruzem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 40, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010 č. j. 8 Afs 4/2010-142, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl stížnosti podané proti rozsudkům Městského soudu v Praze, který nevyhověl jeho žalobám napadajícím rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu. Uvedl, že podle jeho názoru jmenovaný soud zasáhl svým výrokem do práv, která jsou zakotvena v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušil tak zaručený princip právní jistoty, předvídatelnost práva, legitimního očekávání, oprávněné důvěry v právo a rovněž i zásadu rovnosti zbraní, když aproboval situaci, při níž správní orgán nerespektoval předchozí rozhodnutí jiného správního orgánu téhož funkčního zařazení a v rámci důkazního řízení neodůvodněně zvýhodnil správce daně a správního orgánu nad jeho práva. Poukázal na transakce provedené v roce 2002 a 2003, při kterých došlo sice v údajích na jednotných celních deklaracích k administrativnímu omylu jak na jeho straně tak i na straně společnosti VPFM, od níž byl nakupován nepřepracovaný hutní materiál, omyl v údajích však bylo možno napravit tak, aby jemu, jako stěžovateli, opodstatněně vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Poněvadž však příslušný orgán zahájil v roce 2004 u společnosti daňovou kontrolu, ve které ale do konce roku 2005 nepokračoval, nebyla již poté dána možnost nápravy a tedy i opravy jednotné celní deklarace - podle jeho přesvědčení správce daně o vadě deklarace věděl, v daňové kontrole pokračoval až již lhůta k případné opravě uplynula. Tím, dle jeho názoru, získal správce daně v rámci dokazování více práv než prověřovaný daňový subjekt, a tak došlo k porušení práva stěžovatele "na rovnost zbraní" a k nesprávným dodatečným výměrům na daň z přidané hodnoty, jež jsou označeny v napadeném rozsudku. S ohledem na své přesvědčení, že k porušení jeho práv došlo již v řízení před městským soudem a před správním orgánem, navrhl i zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009 č. j. 10 Ca 353/2007-74 a ze dne 18. 6. 2009 č. j. 10 Ca 354/2007-67, dále pak rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 24. 9. 2007 č. j. 14811/07-1300-101206, č. j. 14809/07-1300-101206, č. j. 14813/07-1300-101206, č. j. 14810/07-1300-101206, č. j. 14812/07-1300-101206, ze dne 2. 11. 2007 č. j. 17379/07-1300-101206, č. j. 17389/07-1300-101206, č. j. 17388/07-1300-10206 a ze dne 24. 9. 2007 č. j. 15084/07-1300-101206, č. j. 15086/07-1300-101206, č. j. 15087/07-1300-101206 a č. j. 15088/07-1300-101206. Nejvyšší správní soud se dne 6. 1. 2011 vyjádřil k obsahu návrhu a jeho jednotlivým námitkám, poukázal na skutková zjištění, na neunesení důkazního břemene stěžovatelem, na obsah námitek vznesených v kasační stížnosti, jimiž se v kontextu dispoziční zásady zabýval, v odůvodnění svého rozsudku se s nimi vypořádal a vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto navrhl její odmítnutí a také upuštění od ústního jednání v předmětné věci. Stěžovatel k vyjádření Nejvyššího správního soudu setrval na svých výhradách proti jeho závěrům vysloveným v rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti, namítl nepřezkoumatelnost označeného rozsudku, porušení svého práva na zákonného soudce a na odchýlení se Nejvyššího správního soudu od předcházející judikatury. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci podané ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud dne 30. 6. 2010 zamítl kasační stížnost směřující proti označeným rozsudkům Městského soudu v Praze, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalobcem vůči rozsudkům Městského soudu v Praze, jenž přezkoumával platební výměry o dodatečné změně daňové povinnosti žalobce, nyní stěžovatele, a jenž dospěl k opodstatněnému závěru, dle kterého daňové orgány ustanovení § 2 odst. 3 a odst. 7 daňového řádu neporušily, a k závěru, podle něhož listiny jednotné celní deklarace byly vystaveny v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty a na základě nich pak nevznikl nárok na daňový odpočet. Rozsudek, kterým byla kasační stížnost žalobce (proti všem citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze, spojeným ke společnému projednání a rozhodnutí) důvodně zamítnuta, byl obsáhle a vyčerpávajícím způsobem odůvodněn mj. poukazem na zjištěné skutečnosti, na znění § 19 odst. 2, § 43 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, na § 31 odst. 4 a odst. 9 daňového řádu, na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, a proto lze na toto odůvodnění v dalším odkázat. S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2011 Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.