IV.ÚS 3538/10
V PLATNOSTI- NSS 6 Ads 97/2010-66
- ÚS IV.ÚS 3538/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů neobsahovalo zjevné porušení ústavních práv. Soud uvedl, že výklad právních předpisů o hmotné nouzi náleží výlučně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Návrh na odstranění rozporů mezi zákony byl odmítnut, protože Ústavní soud nemá pravomoc změnit zákony, jen je může zrušit. Rozhodnutí bylo považováno za zjevně neopodstatněné v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010 a o návrhu na odstranění rozporu mezi valorizací důchodů a § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., mezi § 5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. a § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb. a mezi stanovením životního minima jednotlivce, který žije sám, a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny, a uvedení těchto ustanovení do souladu s čl. 30 Listiny základních práv a svobod, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 8. 2. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010 a dále odstranění rozporu: 1) mezi valorizací důchodů a § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pomoci v hmotné nouzi"), 2) mezi § 5 odst. 2 [v petitu nesprávně uveden § 65 odst. 2] zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a § 24 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi a 3) mezi stanovením životního minima jednotlivce, který žije sám, a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny, a uvedení těchto ustanovení do souladu s čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu nebyl obsažen v petitu doplněného podání ze dne 8. 2. 2011, sepsaného advokátem, a vyskytoval se jen v podání sepsaném stěžovatelem dne 7. 12. 2010. Z obsahu a kontextu obou podání však bylo zřejmé, že v petitu doplněného podání nebyl rozsudek Nejvyššího správního soudu zmíněn toliko v důsledku opomenutí a že stěžovatel měl zjevně v úmyslu napadnout ústavní stížností i toto rozhodnutí. Ústavní soud proto nevyzýval stěžovatele k odstranění rozporu mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním a posoudil ústavní stížnost tak, že tato směřuje i proti předmětnému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 1 Cad 64/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010 zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu č. j. 1 Cad 64/2009-41 ze dne 13. 4. 2010, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou tento brojil proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, resp. Úřadu městské části Praha 10, o snížení příspěvku na živobytí z částky 436,- Kč měsíčně na částku 334,- Kč měsíčně. Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že při valorizaci důchodové dávky dochází ke snížení minimální hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních životních potřeb, místo aby došlo k jejímu navýšení, v důsledku čehož není stěžovateli poskytováno dostatečné hmotné zabezpečení. Stěžovatel poukázal na svůj špatný zdravotní stav a také na skutečnost, že se ocitl v hmotné nouzi následkem nuceného opuštění státu v období totality, kdy mu byl zabaven veškerý majetek, přičemž v době, kdy se do České republiky opět vrátil, se již nemohl domáhat navrácení tohoto majetku cestou restitučních předpisů. Dle stěžovatele se výše vyjmenovaná ustanovení právních předpisů nacházela v rozporu s předpisem vyšší právní síly, jímž je čl. 30 Listiny, zaručující občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud uvedl předmětná zákonná ustanovení do souladu s ústavním pořádkem a zajistil tak jejich řádnou aplikaci. II. Co se týče rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010, ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výkladem právních norem, upravujících poskytování příspěvku na živobytí dle zákona o pomoci v hmotné nouzi, a namítaný rozpor těchto předpisů, resp. jejich výkladu, s čl. 30 Listiny, zaručující občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Pokud jde o posledně zmíněné ústavně zaručené právo, Ústavní soud podotýká, že toto patří do oblasti tzv. sociálních práv, jejichž povaha není bezpodmínečná a lze se jich v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích příslušných zákonů. Výklad norem "jednoduchého" práva (jiných než ústavních norem), a tedy i výklad předpisů realizujících právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří, náleží do výlučné kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší jejich právní závěry jakkoliv přehodnocovat. Výjimku tvoří dle ustálené judikatury Ústavního soudu případy, kdy jsou závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají nebo kdy je některá z norem interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo kdy se jedná o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval námitky, s nimiž se již městský a zejména pak Nejvyšší správní soud velice podrobně a důsledně vypořádaly, a to včetně namítaného rozporu s čl. 30 Listiny. Závěry obecných soudů shledal Ústavní soud plně ústavně konformní a pro stručnost na ně odkazuje. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K projednání návrhu stěžovatele stran odstranění nesouladu jednotlivých ustanovení právních předpisů s čl. 30 Listiny a mezi sebou navzájem nebyl Ústavní soud příslušný, neboť dle zákona o Ústavním soudu je nadán toliko kasační pravomocí; je tedy oprávněn zákony či jejich jednotlivá ustanovení toliko rušit a nikoliv měnit. Ovšem i v případě, že by návrh stěžovatele byl míněn tak, že Ústavní soud má jmenovaná ustanovení zrušit, sdílel by takový akcesorický návrh osud ústavní stížnosti a nebyl by tedy způsobilý věcného projednání. I v této části tedy Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl, a to dle § 43 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.