IV.ÚS 354/07

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. K., právně zastoupeného JUDr. J. M., směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 61 To 486/2006, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. října 2006, sp. zn. 4 T 170/1997 takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho základní práva podle čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 Listiny, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo dojít ke zkrácení v jeho právech podle čl. 17 Úmluvy ve vztahu k čl. 3 Úmluvy. Usnesením sp. zn. 4 T 170/97 Obvodní soud pro Prahu 1 neupustil od trestu vyhoštění, který byl stěžovateli uložen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 1998, sp. zn. 4 T 170/97. Toto usnesení stěžovatel napadl stížností, kterou Městský soud v Praze shora uvedeným rozhodnutím zamítl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jím navrženými důkazy. Jimi provedená hodnocení tak nemají oporu v provedeném dokazování a byla provedena v rozporu se zákonnými zásadami. Soudy pominuly zásadu materiální pravdy a nerespektovaly ustanovení trestního řádu. Městský soud v Praze pak v řízení o stížnosti stěžovatele porušil revizní princip. K samotnému vyhoštění stěžovatel uvedl, že v ČR pobývá po dobu delší než 15 let, mimo sociálních vazeb si zde vybudoval i vazby citové a s družkou hodlají po skončení jeho trestu založit rodinu. Dále zdůraznil, že je osobou bez státní příslušnosti a s ohledem na tyto okolnosti požádal o azyl v ČR. K hodnocení důkazů obecnými soudy pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97. Na základě uvedené argumentace požadoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 170/97, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Z obsahu soudního spisu je patrné, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 1998, č.j. 4 T 170/97-258, že stěžovatel byl shledán vinným z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů dle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a dále k trestu vyhoštění. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 1998, č.j. 5 To 166/98-309, zamítl. Ve věci následovala ústavní stížnost stěžovatele, vedená pod sp. zn.

II. ÚS 467/98, která byla jako nepřípustná odmítnuta dne

16. února 1999. Následně stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, který Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl usnesením ze dne 12. dubna 2000, sp. zn. Nt 2610/99. Stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2000, č.j. 5 To 298/2000-343. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 10. října 2002, sp. zn. I. ÚS 639/2000. Následně stěžovatel podal návrh na upuštění od trestu vyhoštění, o kterém rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 dne 2. října 2006, č.j. 4 T 170/97-464. O následné stížnosti pak rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 61 To 486/2006-472. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel v právě projednávané ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění napadeného rozhodnutí zhodnotil rozhodné okolnosti, tedy skutečnost, že stěžovatel pobývá na území ČR od 12. října 1987, je palestinským uprchlíkem s pobytem v Syrské arabské republice, je držitelem syrského pasu pro Palestince žijící v Sýrii a nemá syrské občanství a při posuzování věci rovněž okolnost, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. června 2006, sp. zn. 3 T 72/2004, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, sp. zn. 9 To 464/2005, uznán vinným z trestného činu podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a trestního zákona jako zvláště nebezpečný recidivista, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Dále Obvodní soud pro Prahu 1 posoudil skutečnost, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2004, č.j. 6 Az 2/2004-67, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o neudělení azylu. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze přezkoumal stížnost stěžovatele a posoudil ji jako nedůvodnou. Argumentace, kterou stěžovatel předložil v ústavní stížnosti byla shodná s námitkami, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Ty se však s nimi řádně a úplně vypořádaly. Je v pravomoci každého státu, a tedy i České republiky, aby si, s ohledem na své mezinárodní závazky, upravil podmínky za nichž bude rozhodovat o přiznání azylu cizím státním příslušníkům, případně za jakých podmínek připustí trest vyhoštění cizího státního příslušníka. Pokud v rámci takto stanovených pravidel orgány veřejné moci, tedy i obecné soudy postupují, není v pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat taková rozhodnutí, pokud by jimi nedošlo ke zkrácení účastníka řízení v jeho základních právech. Ústavně právní argumentace stěžovatele se v uvedeném případě omezila pouze na konstatované zkrácení v právu na spravedlivý proces. Mimo to ústavní stížnost obsahovala, jak uvedeno výše, argumentaci shodnou jako v předchozích řízeních. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ani z listin, které předložil Ústavnímu soudu stěžovatel, nevyplynulo, že rozhodnutí obecných soudů v jeho věci by bylo způsobilé zkrátit jej v jeho právu nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než ze zákonných důvodů (čl. 8 odst. 2 Listiny). V době zahájení řízení o upuštění od trestu vyhoštění již byl stěžovatel propuštěn z původního trestu odnětí svobody. Ústavní soud neshledal ani zkrácení stěžovatele v právu na rovnost před zákonem, zaručeném v čl. 4 odst. 3 Listiny. Pokud soudy neshledaly naplnění důvodů, pro které nelze trest vyhoštění uložit, a to za situace, kdy stěžovatel nadále páchal závažnou trestnou činnost na území ČR, nelze v jejich závěrech spatřovat zkrácení v základních právech. Ústavní soud neshledal ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovateli bylo zajištěno řízení podle stanovených procesních předpisů, měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že soudy nerozhodly v jeho věci způsobem, který by odpovídal jeho požadavkům, není možné hodnotit jako zkrácení v právu na spravedlivý proces. Odkaz na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 neshledal čtvrtý senát jako případný ve vztahu k projednávané věci. V napadených rozhodnutích obecné soudy posuzovaly, zda nastaly okolnosti ke zrušení části dříve uloženého trestu, avšak nezabývaly se otázkou viny a trestu jako v případě citovaného nálezu. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu