IV.ÚS 3552/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace LEDIC a. s., sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022 č. j. 23 Cdo 2341/2022-276, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovatelce zaplacení smluvní pokuty ve výši 560 000 Kč za prodlení stěžovatelky se zahájením prací plynoucí ze smlouvy o dílo uzavřené s vedlejší účastnicí. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, ve znění usnesení ze dne 13. 10. 2021 sp. zn. 7 C 44/2019 žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 91 Co 384/2021-247 částečně rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, částečně změnil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 240 000 Kč.

3. Nejvyšší soud napadaným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku městského soudu, neboť dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka sice obecně v úvodu dovolání uvedla více předpokladů přípustnosti dovolání, avšak u jednotlivých konkrétně formulovaných otázek již poté nespecifikovala, který z předpokladů přípustnosti má být u té které otázky naplněn, tj. která z nich nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo která z uvedených otázek by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno její právo na přístup k soudu, neboť dovolání vadami netrpělo. V úvodu dovolání stěžovatelka sice uvedla, že "některé otázky právně podstatné pro posouzení věci dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu a některé právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak", má však za to, že z obsahu dovolání je zřejmé, že důvodem přípustnosti k vymezeným otázkám je pouze, že takové otázky dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Stěžovatelka sice formálně nevymezila důvody přípustnosti u každé jednotlivé posuzované otázky, nicméně informace o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. z něj dle stěžovatelky fakticky vyplývala.

5. Stěžovatelka namítá, že přístup Nejvyššího soudu je přepjatě formalistický. Nejvyšší soud by měl v případě pochybností volit vstřícnější přístup k účastníkům řízení. Konkrétní splnění zákonné náležitosti má být dle stěžovatelky posuzováno i s přihlédnutím k ostatním částem obsahu dovolání, byť tak neoznačeným.

6. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího je nepřezkoumatelné a tuto námitku měl dovolací soud taktéž přezkoumat. Stěžovatelka připomíná, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud konfrontoval obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s obsahem dovolání podaného stěžovatelkou přiloženého k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Stěžovatelce lze sice přisvědčit v tom, že splnění zákonné náležitosti dovolání, tj. vymezení předpokladů přípustnosti, má být posuzováno s přihlédnutím k obsahu celého dovolání (tj. bez ohledu na to, zda je příslušná část dovolání formálně označena jako vymezení předpokladů přípustnosti dovolání). Odmítnutí dovolání však nespočívalo v tom, že by stěžovatelka vymezila předpoklady přípustnosti na špatném místě, či je formálně neoznačila. Nejvyšší soud s odkazem na svou dosavadní rozhodovací praxi zdůvodnil, že z dovolání musí být seznatelné, jaký předpoklad přípustnosti se ke každé vznesené právní otázce hmotného či procesního práva vztahuje. Jistě je v principu možné, je-li uveden jeden společný předpoklad přípustnosti dovolání pro více právních otázek, připouští-li to povaha věci (např. předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že určitá právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a otázek je poté formulováno více). Je-li však uvedeno v úvodu dovolání zcela obecně více předpokladů přípustnosti (tak jako v případě dovolání stěžovatelky) a následně bez jakékoli bližší specifikace je formulováno několik právních otázek (již bez jakékoli vazby k předpokladům přípustnosti), musel by dovolací soud podání fakticky dotvářet. Dovolacímu soudu tak nelze v tomto ohledu vytknout přepjatý formalismus, neboť dovolání představuje procesní prostředek sloužící pro přístup k jednomu z vrcholných soudů, jeho podání vyžaduje povinné právní zastoupení a jistá míra procesní přísnosti pak odpovídá danému typu řízení [srov. též sjednocující stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Stejně tak šlo o přístup předvídatelný, jak plyne z citované prejudikatury dovolacího soudu v napadeném usnesení. U této námitky tak Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatelky neshledal.

10. Pokud stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí městského soudu, i zde Nejvyšší soud přehledně vyložil, že stěžovatelka žádnou právní otázku procesního práva v tomto kontextu nevymezila. Cituje-li stěžovatelka z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 784/2021 (resp. prostřednictvím něj z nálezové judikatury Ústavního soudu) pasáž, podle níž je dovolací soud "povinen v rámci zformulované otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, v dovolání posoudit zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva stěžovatele (dovolatele)", zcela pomíjí, že v dovolání žádnou takovouto otázku vztahující se k ochraně základních práv neformulovala. V dovolání stěžovatelka ostatně ani žádná základní práva, která by měla být případně rozsudkem městského soudu porušena, vůbec nezmiňuje. Stejně v dovolání chybí jakákoli zmínka o tom, že by se snad měl dovolací soud při řešení této otázky "odchýlit od ustálené judikatury Ústavního soudu". Ani v tomto ohledu tak nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit v tom, že by Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil její ústavně zaručená práva.

11. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i obsahu doloženého dovolání, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadaným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2023 Jan Filip v. r. předseda senátu