IV.ÚS 3579/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Drátovské, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 696/2019-33 ze dne 1. 10. 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Tomáše Korandy, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V projednávané věci se vedlejší účastník jako žalobce (správce konkursní podstaty úpadce - bytového družstva) proti žalované stěžovatelce domáhá v řízení, vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 17 C 106/2019, zaplacení částky 133 203 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdí, že stěžovatelka byla v konkursním řízení úpadce (bytového družstva) vedeném u Městského soudu v Praze podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "ZKV"), se svou pohledávkou za úpadcem uspokojena převodem bytové jednotky do jejího vlastnictví v plné výši, nikoli pouze poměrně ve smyslu § 32 odst. 1 ZKV. Stěžovatelka je tak podle přesvědčení vedlejšího účastníka [s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)] povinna zaplatit do konkursní podstaty úpadce (bytového družstva) rozdíl mezi tím, co jako konkursní věřitelka obdržela, a tím, co obdržet měla (tj. pouze poměrnou část).

2. Stěžovatelka vznesla námitku věcné příslušnosti, neboť se domnívá, že k projednání věci je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze jako soud insolvenční [viz § 9 odst. 2 o. s. ř. a § 7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") o námitce rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy; dospěl k závěru, že ve věci nejde o spor vyvolaný konkursem, nýbrž o spor věřitele o zaplacení pohledávky, není proto důvod postupovat podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2007 a věcná příslušnost okresního soudu je dána podle § 9 odst. 1 o. s. ř., v účinném znění.

3. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti citovanému závěru vrchního soudu, neboť již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv; má za to, že napadeným usnesením byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy. Je i nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 181/2019-30 ze dne 15. 8. 2019, v němž tento soud dospěl ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelka dále poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka - žalobce (správce konkursní podstaty), který sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkursním" (viz napadené usnesení vrchního soudu, bod 2), a dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, z něhož dovozuje své postavení konkursní věřitelky.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1490/18 ze dne 2. 4. 2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677) ze dne 13. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; je však zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále konstantně zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)].

6. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, kterou však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Podstata stěžovatelčiny stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Odkazuje přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní projednávané věci a které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019, bod 11), nikoli Ústavní soud, který ještě dodává, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci. Z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze a priori dovozovat, že by standard soudní ochrany práv účastníka ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny byl nižší či méně kvalitní.

8. Ústavní soud proto v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Zatímco v současnosti stěžovatelka namítá hypotetické porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jí není odepřena možnosti brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 C 106/2019. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).

9. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud v Praze vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.

10. Ústavní soud tak s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny ani ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy (srov. shodně též usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 3269/19 ve skutkově obdobné věci). Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci podle § 39 téhož zákona nebylo třeba samostatně rozhodovat, neboť Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez prodlení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu