IV.ÚS 36/95
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevykázali náležitou ústavněprávní argumentaci. Soud uvedl, že nárok na obnovení vlastnického práva nemůže být základním právem, pokud není již existujícím a prokázaným. Závěr o způsobení majetkové křivdy nebyl podložen důkazy, které by vykazovaly protiprávní zákonnost převodu nemovitostí. Soud se opřel o svá předchozí rozhodnutí a ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 36/95 USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., J.K. a Z.K., všichni zastoupeni advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 1994, čj. 13 Co 363/94-44, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 2. 1994, č. j. 8 C 1881/92-33, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníci řízení, a za účasti M.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., jako vedlejšího účastníka, t a k t o Návrh se odmítá.
Odůvodnění
: Dne 15. 2. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Jak je patrné z učiněného podání a obsahu obou rozhodnutí, krajský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby bylo na ně převedeno vlastnické právo k nemovitostem, specifikovaným v návrhu, v k. ú. C. Odvolací soud se plně ztotožnil s věcně správným závěrem soudu I. stupně, tj. že se navrhovatelům nepodařilo prokázat splnění uplatňovaných důvodů uvedených v § 6 odst. 1 písm. o) a p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), s tím, že pokud jde o důvod uvedený pod písm. p) převzetí nemovitostí bez právního důvodu dospěl okresní soud k chybnému právnímu závěru. Odvolací soud považoval za prokázané, že jeden ze stěžovatelů požádal, spolu se svou manželkou, o příděl půdy podle § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., a to v rámci osídlení obce T., s tím, že současně odevzdá NPF zemědělskou půdu a příslušné budovy v C. Současně pak odvolací soud z listinných důkazů zjistil, že v roce 1963 prodal československý stát nemovitosti v C. manželům V. (rodičům vedlejšího účastníka), a to na základě smlouvy, kterou soud považoval za platnou. Z těchto důvodů odvolací soud zaujal stanovisko, že se na tento případ nemůže vztahovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě a za tohoto stavu považoval za nadbytečné zkoumat, zda manželé V. získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, resp. na základě protiprávního zvýhodnění, jak to stanoví § 8 odst. 1 zákona o půdě. V závěru svého odůvodnění odvolací soud konstatoval, že stěžovatelům nebyla způsobena žádná majetková křivda, neboť za zanechané nemovitosti v C. získali hodnotnější nemovitosti v T. a byl jim přiznán i doplatek ceny zanechaných nemovitostí. Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, když uvádějí, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) dekretu č. 28/1945 Sb., neupravuje zánik předchozích vlastnických práv uchazeče o příděl. Jsou toho názoru, že z listin, na které poukazuje odvolací soud, nelze vyvodit, že by došlo k řádnému odevzdání jejich původních nemovitostí v C., ale že svědčí pouze o tom, že se záležitostí zabýval NPF. V tomto smyslu upozorňují i na rozhodnutí ONV ze dne 14. 3. 1963, podle kterého se přejímají do vlastnictví čs. státu předmětné nemovitosti v C. Mají proto za to, že vlastnické právo v souvislosti s přídělovým řízením neztratili nejméně do tohoto roku. Dále namítají, že uhradili přídělovou cenu za zemědělskou usedlost v T. v plné výši, a že pokud by skutečně odevzdali nemovitosti v C., pak by jim hodnota odevzdaných nemovitostí musela být sražena z přídělové ceny. Jsou proto přesvědčeni, že oba napadené rozsudky zasáhly do jejich základního práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva vyplývajícího z čl. 90, věta první, Ústavy. Zásah do práva vlastnit majetek považují za zřejmý i z toho důvodu, že smyslem zákona o půdě je především obnovení vlastnických práv hrubě porušovaných v rozhodném období. Z těchto důvodů navrhují zrušení obou napadených rozsudků. Ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal předseda příslušného senátu Krajského soudu v Hradci Králové na odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník M.V. se k věci vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce tak, že považuje ústavní stížnost za koncipovanou takovým způsobem, jako by se jednalo o dovolání. Ústavní stížnost požaduje přezkum v nejširším rozsahu a pouze okrajově uvádí údajná porušení základních práv a svobod. Pokud jde o odkaz stěžovatelů na čl. 90 Ústavy, pak takové tvrzení neobstojí, neboť tento článek pouze obecně vymezuje úkoly soudů. Obdobně i čl. 11 Listiny základních práv a svobod chápe vedlejší účastník jako příkaz obecnému zákonodárství zajistit ochranu vlastnictví příslušnými právními předpisy. Vedlejší účastník zastává názor, že stěžovatelé získali přídělem jinou zemědělskou usedlost z konfiskovaného německého majetku a že tento příděl byl podmíněn odevzdáním předmětné usedlosti v C. Stěžovatelům tedy žádná majetková křivda nevznikla, a pokud se nyní vlastně domáhají toho, aby namísto jedné usedlosti vlastnili v rozporu s dekretem č. 28/1945 Sb. usedlosti dvě, domáhají se vlastně toho, aby byla způsobena majetková křivda vedlejšímu účastníkovi. V závěru svého vyjádření pak zástupce vedlejšího účastníka cituje z nálezů Ústavního soudu ČR, které jsou publikovány pod č. 5, 28, 31 a 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, o které rovněž opírá návrh, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a ostatních výše uvedených vyjádření, jakož i po prostudování spisu sp. zn. 8 C 1881/92, který si k věci vyžádal od Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není odůvodněná. Především je nutno uvést, že ústavní stížnost nemůže mít úspěch bez náležité ústavněprávní argumentace. Tato argumentace nemůže být nahrazena pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, a to vesměs polemikou opakovanou. Jak již Ústavní soud opakovaně uvedl ve svých rozhodnutích, opírat ústavní stížnost v restitučních věcech jen o blíže neodůvodněný poukaz na čl. 11 Listiny základních práv a svobod v zásadě není možné. Právo, jehož se ústavní stížnost dovolává, musí mít charakter práva již existujícího a nemůže se proto jednat toliko o tvrzený nárok na ně. Tedy, jinak řečeno, samotný spor o takové právo ústavně chráněn není a ani být nemůže. Opačný výklad čl. 11 Listiny základních práv a svobod by vedl v podstatě k tomu, že každý neúspěšný účastník řízení by byl legitimován bez dalšího k podání ústavní stížnosti. Takový závěr je však s účelem ústavního soudnictví evidentně neslučitelný, neboť Ústavní soud by se tak contra constitutionen zařadil do soustavy obecných soudů. Lze tedy v zásadě říci, že Ústavní soud sdílí názor, který byl vyjádřen právním zástupcem vedlejšího účastníka, a proto mu nezbylo, než aby z výše uvedených důvodů a s odvoláním na svá rozhodnutí, publikovaná pod č. 5, 28, 31, 32, 34 a 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 1995 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.