IV.ÚS 3614/17
V PLATNOSTI- KS Ostrava 11 Co 124/2016-909
- NS 26 Cdo 5577/2016
- ÚS IV.ÚS 3614/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože stěžovatelé nevyjádřili nové, relevantní námitky ohledně porušení ústavních práv. Soud se opřel o předchozí rozhodnutí, podle něhož rozhodnutí nižších soudů nezakládají porušení práva na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví. Stížnost byla založena na nesouhlasu se závěry soudů, nikoli na nových právních důvodech. Ústavní soud tedy nepřijal stížnost, protože nejde o případ, kdy by bylo nutné zasáhnout proti porušení ústavního práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) nezl. Mojmíra Václava Koláře, b) Pavla Koláře, zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 26 Cdo 5577/2016-961, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, a Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 10 C 73/2012-734, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, a dále a) Jindřišky Procházkové, b) Jindřicha Procházky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 10 C 73/2012-734, vedlejší účastnici a) povinnost zaplatit stěžovatelům 20 856 Kč s příslušenstvím (výrok I.); co do částky 78 144 Kč s příslušenstvím žalobu vůči ní zamítl (výrok II.). Žalobu proti vedlejšímu účastníkovi b) zamítl nalézací soud v celém rozsahu, neboť úspěšně vznesl námitku promlčení (výrok III.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. - VII.). Stěžovatelé se žalobou domáhali, aby jim vedlejší účastníci (manželé) zaplatili 99 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, které měli na jejich úkor získat tím, že od 1. 1. 2009 do 29. 9. 2009 užívali bez právního důvodu (po zániku nájemního práva i práva bydlení) byt ve vlastnictví stěžovatelů. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, a uložil vedlejší účastnici a) povinnost zaplatit stěžovatelům pouze 14 184 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - VIII.). Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 15. 8. 2017, č. j. 26 Cdo 5577/2016-961, především proto, že vedlejší účastníci uplatnili námitku promlčení v souladu s dobrými mravy, a tedy s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ústavní soud již o ústavnosti napadených rozhodnutí dříve rozhodl odmítavým usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3419/16, které sice nezakládá překážku věci rozsouzené podle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přesto lze na ně pro stručnost odkázat, neboť v něm již byly všechny relevantní aspekty předmětné věci posouzeny. Proti napadeným rozhodnutím se tedy stěžovatelé opakovaně brání ústavní stížností a namítají porušení jejich ústavních práv - zejména práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Dále tvrdí, že bylo zasaženo do jejich práva na legitimní očekávání a předvídatelné soudní rozhodnutí. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili obsahově totožné námitky jako v předchozím řízení u Ústavního soudu (viz výše); ve své podstatě jen polemizují s právními závěry učiněnými dovolacím soudem, věcnou ústavně právní argumentaci však k posouzení nepředkládají. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a zastoupenými advokátem podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; rovněž není nepřípustná - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - zejména soudu dovolacího, a to ve shodném smyslu i rozsahu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Bylo povinností stěžovatelů přednést relevantní námitky, které by svědčily o porušení jejich ústavních práv, což neučinili. Napadená rozhodnutí z ústavně právního pohledu jednoznačně obstojí - viz dřívější usnesení v této věci ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3419/16, i usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1578/17, které bylo vydáno v jiné obdobné věci stěžovatelů. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.