IV.ÚS 365/16
V PLATNOSTI- NS 28 Cdo 2141/2015
- ÚS IV.ÚS 365/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka opakovala stejné námitky, které již byly vyřešeny soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů se závěrům stěžovatelky věnovaly, rozhodnutí byla založena na zákonných předpisech. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti DOMICIL AKTIVNÍCH SENIORŮ, o. p. s., se sídlem v Bernarticích, Olešná 8, zastoupené Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 28 Cdo 2141/2015-235, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její práva na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. září 2014, č. j. 10 C 162/2014-260, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, které byla současně uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 10 185 Kč. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2015, č. j. 7 Co 2126/2014-297, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl, a současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že pro nesplnění smluvního vztahu podala žalobu, kterou doplnila návrhem na předběžné opatření. O návrhu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. května 2014, č. j. 13 Cm 962/2013-237, tak, že jej zamítl. K odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. července 2014, č. j. 1 Cmo 168/2014-247, napadené usnesení zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Písku jako soudu věcně příslušnému. Dne 20. srpna 2014 bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 10 C 162/2014-252, jímž soud vyzval stěžovatelku ke konkretizaci částky, které se žalobou domáhá. Následně bylo vydáno usnesení o odmítnutí žaloby, které stěžovatelka napadla odvoláním; potvrzující usnesení odvolacího soudu dovoláním. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 10 C 162/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech. Jak je přitom ze spisu nalézacího soudu patrné, její věcné námitky v odvolání, dovolání i v ústavní stížnosti jsou zcela shodné. Stěžovatelka tak opakovaně namítá nesprávnost postoupení věci okresnímu soudu v Písku, nejasnost poučení o následcích nereagování na výzvu tohoto soudu, pozdní zaslání výzvy a nepřezkoumatelnost odmítacího usnesení nalézacího soudu. Odvolací i dovolací soud se uvedenými námitkami zabývaly a vypořádaly se s nimi. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že věcná příslušnost byla po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v souladu s § 104a odst. 7 o. s. ř. pro účastníky řízení závazná. Krajský soud vyjádřil souhlas se závěrem o nekonkrétnosti požadavku na zaplacení "jistiny ve výši 2 597 450 Kč snížené o plnění vynaložené žalovanou, které je dále na základě znaleckého posudku žalobkyní řádně účelně využitelné při provozu kotelny a ohřevu TUV..."; Nejvyšší soud pak poukázal na svou publikovanou judikaturu k požadavku na určitost žalobního petitu. Poučení stěžovatelky soudem prvního stupně považuje Ústavní soud ve shodě se závěry obecných soudů za dostatečné a srozumitelné. Z podání stěžovatelky je patrné, že rozuměla tomu, co jí nalézací soud výzvou ukládá; neučinila však jakýkoliv pokus na výzvu okresního soudu reagovat. Jakkoliv se stěžovatelka domáhá výhradně zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, její ústavní stížnost rekapituluje průběh řízení a není z ní patrné nic, z čeho by protiústavnost postupu Nejvyššího soudu mohla být odvozena. Nejvyšší soud i soudy nižší reagovaly na podněty, řádně se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Jejich postupem nedošlo, a ani dojít nemohlo, k jakémukoliv zkrácení stěžovatelky v jejich základních právech; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.