IV.ÚS 368/17
V PLATNOSTI- NS 21 Cdo 4682/2016
- ÚS IV.ÚS 368/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože stěžovatelka opakovala již dříve zřejmě neúspěšné nároky na osvobození od soudních poplatků. Soud se zaměřil na to, že dovolání se nevztahovalo na rozhodnutí o osvobození, ale na zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené. Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. bylo správně použito, protože opakované žádosti nebyly podloženy novými skutečnostmi. Ústavní soud neposuzuje zákonnost rozhodnutí, pouze základní práva zaručená Listinou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Šárkou Vlasanou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Tyršova 498/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2016, č. j. 21 Cdo 4682/2016-126, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2016, č. j. 103 C 4/2013-82, bylo zastaveno řízení o návrhu povinné (stěžovatelky) na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (výrok I.); rovněž bylo zastaveno řízení o žalobě pro zmatečnost podané povinnou (výrok II.). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. března 2016, č. j. 58 Co 105/2016-94, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání zastaveno. Podle stěžovatelky se nalézací ani odvolací soud nezabýval tím, že stěžovatelka splňuje podmínku pro osvobození od soudního poplatku, a proto nemělo být řízení zastaveno. Když podala dovolání, Nejvyšší soud jí vyměřil soudní poplatek, a to za situace, kdy stěžovatelka je nemajetná, což se pokoušela v řízení prokázat. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, podle kterého "...směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků, soudní poplatek z takového dovolání se neplatí." Za dané situace je přesvědčena, že zpoplatnění dovolání v takové věci je proti smyslu daného řízení, neboť účastníku nemůže být znemožněna účast na řízení jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jde o zřejmě bezúspěšné a svévolné uplatňování práva. Podle stěžovatelky tomu tak není, neboť dovolání podala řádně a včas jako oprávněná osoba; proto navrhla zrušit napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, i rozhodnutími jemu předcházejícími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti, neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí ani se nezabývá eventuálním porušením běžných práv, pokud nejde současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jak uvedla sama stěžovatelka v ústavní stížnosti, usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2014, č. j. 103 C 4/2013-33, byl zamítnut její návrh na osvobození od soudních poplatků a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2014, č. j. 56 Co 249/2014-45, bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 21 Cdo 2444/2015-76, a ústavní stížnost v této věci jako zjevně neopodstatněnou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. června 2016, sp. zn. III. ÚS 486/16. Za této situace stěžovatelka podala nový návrh na osvobození od soudních poplatků, o němž rozhodl nalézací soud, jak výše uvedeno, dne 18. ledna 2016. Dospěl k závěru, že důvodem pro zastavení řízení je překážka věci rozsouzené. Odvolací soud uvedený závěr potvrdil, dospěl k závěru, že nový návrh je shodný s návrhem původním - stěžovatelka neuvedla nové, pro posouzení podstatné skutečnosti. Dále krajský soud konstatoval s odkazem na předchozí rozhodnutí o dovolání (č. j. 21 Cdo 2444/2015-76), v němž se Nejvyšší soud zabýval i otázkou zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatelkou, že tento závěr se vztahuje i na další opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků. Zastavil-li za dané situace Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku, není možné dovolávat se rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1031/2014. V projednávané věci totiž dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí, jímž by bylo z části nebo zcela rozhodováno o osvobození od soudního poplatku, ale šlo o dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené. Námitky stěžovatelky týkající se nesouhlasu s označením jejího postupu jako svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. jsou jen jejich pouhým opakováním, jak se Ústavní soud již vyjádřil i v usnesení sp. zn. III. ÚS 486/16, na které lze odkázat. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (6)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.