IV.ÚS 3686/11
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána předčasně, před výsledkem trestního řízení a bez vyčerpání příslušných procesních prostředků. Soud uznal, že stěžovatel se vzdal práva na odvolání, a proto nemohl namítat porušení práva na obhajobu. I když právo na obhájce je základním právem, není možné jej přezkoumat před pravomocným rozhodnutím. Ústavní stížnost se nepovažuje za přípustnou, pokud nebyly vyčerpány všechny jiné prostředky ochrany práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem, se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 2 T 102/2009-238 ze dne 27. 9. 2011, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, se sídlem V. P. Čkalova 476, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. prosince 2011 doručen návrh stěžovatele, aby soud konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení, tj. Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Prahy 1, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, postupem vedlejšího účastníka a Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo z důvodu neustanovení obhájce v řízení nyní vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 102/2009 porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu, právní pomoc a spravedlivý proces podle čl. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a uložil těmto orgánům, aby dále nepokračovaly v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu, právní pomoc a spravedlivý proces, zaručených čl. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II.
2. Ústavní soud přikročil k přezkumu ústavní stížnosti z hlediska naplnění formálních a materiálních podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, vycházel z listin, které stěžovatel poskytl, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis.
4. Z obsahu ústavní stížnosti soud zjistil, že trestní řízení, v němž mělo být porušeno - dle tvrzení stěžovatele - právo na obhajobu prostřednictvím obhájce, jejž měl podle zákona mít (případy tzv. nutné obhajoby), dosud nebylo pravomocně ukončeno. Do práv stěžovatele není zasaženo pouhým odvoláním státní zástupkyně; stěžovatel dosud nezná pravomocné rozhodnutí, které může být ve výroku o vině a trestu i totožné s rozhodnutím soudu prvého stupně, jež stěžovatel - i přesto, že se proti němu vzdal práva na odvolání - náhle požaduje zrušit.
5. Byť Ústavní soud předesílá, že uvedené základní právo patří mezi nejdůležitější procesní práva, jež je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), přičemž porušení práva na obhajobu se považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) a ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a představuje i dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, nelze odhlédnout od funkce ústavní stížnosti, jež je prostředkem subsidiární ochrany základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
6. Stěžovatel se práva na odvolání vzdal, a proto již nemůže v jeho rámci namítat porušení uvedeného základního práva; obecně však k absenci tzv. nutné obhajoby musí přihlížet obecné soudy v rámci probíhajícího řízení ex offo (viz ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu). Opačný přístup by mohl být z pohledu stěžovatele způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu s tou výhradou, že nikoli každé porušení práva na obhajobu je způsobilé naplnit uvedený dovolací důvod; ten je však dán zejména tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v době, kdy obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), resp. ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
8. Z uvedeného plyne, že stěžovatel podal ústavní stížnost předčasně, neboť nevyčkal výsledku řízení, resp. pravomocného rozhodnutí, a pro případ, že by obecné soudy jeho právo na obhajobu porušily, nevyužil jiné opravné prostředky (dovolání), které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje a z hlediska přijatelnosti ústavní stížnosti i přikazuje.
9. Ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzeném případě není s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh: opačný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením; k takovému závěru však Ústavní soud nedošel. III.
10. S ohledem na shora zmíněné skutečnosti Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh, který je nepřípustný a o kterém bylo podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. prosince 2011 Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.